Globální adresář talentů

Adresář komiků

Procházejte profily komiků, stručné životopisy, zemi původu a oficiální odkazy.

1899 komiků

Michel Fau

Agen je rodištěm francouzského komika, herce a divadelního režiséra Michela Faua, který se narodil 17. prosince 1964. Jeho otec byl hodinář a jeho matka, která byla ženou v domácnosti, vychovávala čtyři děti. Raná expozice divadlu a Bordeaux Opera díky jeho matce probudila zájem, který by utvářel jeho kariéru. Navštěvoval Lycée Bernard Palissy v Agen, kde potkal Béatrice Uria-Monzon a Éric Perez, a později studoval na konzervatoři v Agen. Ve svých 18 letech Michel Fau opustil své rodné město, aby se věnoval formálnímu vzdělání. Od roku 1986 do roku 1989 navštěvoval Francouzskou národní akademii dramatických umění, známou také jako Conservatoire national supérieur d'art dramatique (CNSAD). Během tohoto období studoval u významných osobností, jako byli Michel Bouquet, Gerard Desarthe a Pierre Vial. Zpočátku se spojil s divadlem Oliviera Pyho a v 90. letech často hrál v jeho produkcích, včetně 'Le Soulier de satin'. Jeho vzdělání a raná kariéra byly poznamenány spoluprací s mnoha herci, včetně Sandrine Kiberlain, Léa Drucker, Gaspard Ulliel, Julie Depardieu a dalších. Fauova kariéra zahrnuje herectví i režii. Jean-Paul Rappeneau, Gilles Bourdos, Albert Dupontel a François Ozon jsou mezi režiséry, se kterými Michel Fau spolupracoval na filmových projektech. V 90. letech se zúčastnil pořadu Pierra Palmadea 'On refait le boulevard' a předvedl úryvek z 'La Cage aux Folles'. Od 2010. let získaly jeho vlastní divadelní produkce na popularitě. Režíroval inscenace 'Le Misanthrope' (v roce 2011 získal nominace na cenu Molière jak za herecké, tak i za režijní výkony), 'Tartuffe' (v roce 2017 s Michel Bouquettem) a nejnověji 'George Dandin ou Le Mari Confondu' v roce 2024, kde hraje také hlavní roli. Tato produkce zahrnuje hudbu od Jeana-Baptiste Lullyho a vyznačuje se barokní estetikou vytvořenou Fauem, spolu se čtyřmi zpěváky a sedmi herci. Michel Fau se účastní rozhlasového pořadu 'Les Grosses Têtes' a občas vede herecké workshopy na Francouzské národní akademii dramatických umění. Na slavnosti udělování cen Molière v roce 2011 je zapamatován svou satirickou interpretací písně Carle Bruniové 'Quelqu'un m'a dit'. V roce 1998 obdržel cenu Prix Gérard Philipe a ocenění od Syndicat de la critique v letech 2006 a 2015. V roce 2013 byl povýšen na Officier de l’ordre des Arts et des Lettres a momentálně režíruje 'Brûlez-la' v Théâtre du Rond-Point.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Michèle Guigon

Michèle Guigon, narozená 1. června 1959 v Belfortu ve Francii, byla mnohostranná francouzská umělkyně, která zemřela 4. září 2014 v Paříži na rakovinu. Pracovala jako komička, akordeonistka, humoristka, autorka-skladatelka a divadelní režisérka, projevujíc během své kariéry širokou škálu tvůrčích talentů. Od roku 1978 do roku 1985 vystupovala s Jérômem Deschamps, přispívajíc k pořadům jako 'Les Oubliettes' a 'La Veillée'. V roce 1984 spoluzaložila Compagnie du Pâtit Matin s Anne Artigau. Guigonova tvorba zahrnovala jak psaní, tak režii. Napsala a režírovala několik představení, včetně 'États d'Amour' (1986), 'Marguerite Paradis ou l’Histoire de Tout le Monde' (1985), 'Strapontin' (1983), 'Piavodéon' (1991), 'La vie va où ?' (2008) a 'Pieds nus, traverser mon cœur' (2011). Spolu s Anne Artigau napsala scénář k 'Strapontin'. Mezi její režijní tituly patří 'Femme non rééducable' (2010), 'Big Shoot' od Koffiho Kwahulého (2009), 'Plouf!' (2005) a 'Une Seconde' (2004). Spolu s Anne Artigau režírovala 'Il y a' v roce 1995 a s Susy Firth a Patrice Thibaud 'Jungles' a 'Cocorico' v roce 2011. Zvláště stojí za zmínku její režie 'Les Chantefables' od Desnosa s Anne Artigau v roce 1989. ‘Cocorico,’ němý komediální film, který spolurežírovala s Susy Firth a Patrice Thibaud, se stal jednou z nejznámějších prací Guigonové, premiéru měl v roce 2008 a prokázal se jako divácký úspěch. Hra, která trvá přibližně hodinu a dvacet minut, využívá fyzickou komedii a stínovou hru, čerpá inspiraci ze spaghetti westernů a Tour de France. Zdůrazňuje „galský boj temperamentů“ mezi Patrice Thibaudem a Philippem Leygnacem, přičemž Thibaud si dělá legraci z Leygnaca, který se pak zapojí do žertů. Osvětlení navrhla Marie Vincentová a kostýmy Isabelle Beaudouinová. Objevila se také v divadelních produkcích jako 'Strapontin' (1984) a 'Sainte Carmen de Montréal' (1989), a ve filmech jako 'L'Araignée de satin' (1986) a 'Sauve-toi, Lola' (1986). Od roku 2013 do roku 2014 byla kronikářkou v pořadu France Inter ‘On va tous y passer’. Její knihy 'La vie va où ?' a 'Pieds nus, traverser mon cœur' obdržely posmrtně ocenění 'Coup de cœur parole enregistrée et documents sonores' od Académie Charles-Cros v roce 2018. V roce 2017 vyšlo DVD s jejími vystoupeními. Vyjádřila také přání nastudovat a režírovat hru nazvanou "Journal d’absence," ale tento projekt zůstal nedokončený kvůli její smrti.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Mimie Mathy

Michèle Mathy, známá profesionálně jako Mimie Mathy, se narodila v Lyonu ve Francii 8. července 1957; je francouzská umělkyně, která pracuje jako herečka, komička a zpěvačka. Je známá svou výškou 1,32 metru (4 stopy 4 palce) v důsledku achondroplazie, formy trpasličího růstu. Jejími rodiči byli Marcel Mathy, bývalý kamiondřící a tovární dělník, a Roberte Mathy rozená Bonnet, žena na domácnosti. Její otec, amatérský saxofonista, ji uvedl do hudby. Mathy zahájila svou kariéru po studiu dramatických umění v dílně Michela Fugaina v Nice v letech 1979 až 1981. Během této doby navštěvovala také Studios de la Victorine v Nice, kde studovala zpěv, tanec a herectví. Na počátku 80. let hrála v různých divadelních rolích a objevila se v pořadu 'Le Petit Théâtre de Bouvard'. V roce 1982 vytvořila a předvedla své první sólové vystoupení s názvem 'Elle voit des géants partout'. Od roku 1982 do roku 1985 pokračovala ve své práci s 'Le Petit Théâtre de Bouvard'. V roce 1987 se objevila i ve videoklipu Claudie Phillips. Od poloviny 80. let do začátku 90. let byla Mathy součástí komediálního tria 'Les Filles' s Michèle Bernier a Isabelle de Botton. Vystupovali v kavárenských divadlech, v rádiu a v různých pořadech. Tříčlenné trio vystoupilo na Réunionu a Mauriciu v roce 1988 se show 'Existe en trois tailles'. Od roku 1988 do roku 1993 založila Mathy touringovou komediální skupinu 'Le Trio des Filles', která hrála představení jako 'Existe en trois tailles'. Televizní film 'Une nounou pas comme les autres' s Mathy v hlavní roli byl odvysílán v roce 1993 a zaujal 52,7% diváků. Od roku 1997 hraje Mathy v televizním seriálu 'Joséphine, Guardian Angel' a je nejznámější právě pro tuto roli. Od roku 1994 se Mimie Mathy účastní 'Les Enfoirés', každoročního charitativního koncertu, alespoň patnáctkrát; vydání 'Les Enfoirés' v roce 2009 bylo nejvíce sledovaným programem na francouzské televizi toho roku. V roce 2006 vydala hudební album 'La Vie M'a Raconté'. S restauratérem Benoistem Gérardem se provdala 27. srpna 2005. Během své kariéry byla Mathy oceněna řadou vyznamenání, včetně jmenování rytířkou Francouzského záslužného řádu v roce 2013 a rytířkou Legion d'honneur v roce 2015.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Mohamed Rouabhi

Mohamed Rouabhi je francouzský autor, herec a divadelní režisér, narozený 18. února 1965 v 10. obvodu Paříže. Jeho rodinná historie odráží složitý průnik kultur a politických bojů; jeho otec byl členem domorodých praporů Francouzské cizinecké legie během druhé světové války, zatímco jeho matka se účastnila alžírské války a byla zajata jako členka FLN. Tyto zkušenosti se zdají ovlivňovat jeho pozdější tvorbu, zejména jeho prosazování rozmanitosti v divadelním průmyslu. Rouabhiho výcvik začal formálním studiem na Conservatoire national supérieur d'art dramatique (CNSAD), kde studoval herectví s Marcelem Bozonnetem a Stuartem Seide. Navštěvoval také École nationale supérieure des arts et techniques du théâtre (ENSATT), poprvé v roce 1985 a znovu v roce 1986. Zpočátku měl ředitel na ENSATT obavy o jeho schopnost dosáhnout profesionálního úspěchu, ale Rouabhi vytrval, protože věřil, že potřebuje „rozbít nosné zdi“, aby si vytvořil příležitosti pro sebe i ostatní. Od poloviny 80. let pracoval jako herec v divadelních produkcích, často s díly současných autorů. Jeho tvůrčí činnost zahrnuje také psaní pro *Lumières de la ville* a přispívání do osmi čísel *Vacarme*, a uvedení nepublikované básně Mahmouda Darwiche v roce 1997. Kariéra Rouabhiho zahrnuje širokou škálu tvůrčích aktivit. Napsal a režíroval Providence café v Théâtre du Rond-Point v roce 2003 a publikoval několik her, včetně Les Fragments de Kaposi (1994), Malcolm X (2000) a Alan suivi de Jamais seul (2017). V roce 2002 napsal také divadelní hru pro mladé diváky s názvem Jérémy Fisher . Mezi významné herecké role patří účasti v L'Exercice de la bataille (1991), Amphitryon (1994) a Prometeo (2002). V roce 2017 spoluvytvořil a hrál v Jamais seul a spolupracoval na Faut-il laisser les vieux pères manger seuls aux comptoirs des bars v roce 2020. V roce 2002 obdržel cenu SACD za nového talenta v divadle. V současné době hraje Rouabhi v různých divadlech, včetně Théâtre Hébertot, Théâtre de la Cité Internationale, MC93 Bobigny, Théâtre Aleph Ivry sur Seine a Nouveau Gare au Théâtre Vitry sur Seine, s lístky dostupnými přes Billet Réduc. Aktivně prosazuje kvantifikované hodnocení rozmanitosti v divadle a argumentuje tím, že jsou potřeba etnické statistiky k přesnému pochopení situace a kritizuje to, co vnímá jako odpor k takovým hodnocením.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Monsieur Poulpe

Monsieur Poulpe, narozený 7. února 1981 v Rouenu (Seine-Maritime), je mnohostranný francouzský umělec. Vystupuje jako televizní moderátor, humorista, zpěvák, scenárista a herec. Ačkoli si své skutečné jméno rádi nechává soukromé, naznačuje několik možných jmen, jako například Camille Pierrandeli nebo Erwan Cohen. Jeho dětství bylo poznamenáno rozsáhlým cestováním kvůli kariéře jeho otce jako důstojníka gendarmerie, včetně několika let strávených v Gabonu, než se rodina usadila v Buchy, Normandii. Počátky jeho tvůrčího zájmu se objevily, když mu bylo osm let, natáčel filmy ve své zahradě, často parodující horory. Jeho vzdělání bylo poněkud roztříštěné; většina maturitních zkoušek nedokončil. Zpočátku pracoval jako grafik, včetně práce pro gendarmerii na konci 90. let, a v roce 2001 se přeorientoval na televizní práci jako moderátor pořadu Loft Story . Od roku 2003 do roku 2007 působil jako maskot Disneylandu. Jeho kariéra výrazně nabrala obrátky, když v roce 2007 vstoupil do televizní stanice Nolife, kde přispíval k pořadům jako Mange mon Geek , zaměřeným na geekovské vaření a kousky, a spolupodílel se na tvorbě a hrál v čtyřdílném seriálu Nerdz (jako 'Darkangel64') s Davy Mourierem a Didierem Richardem. Monsieur Poulpeho komediální styl se vyznačuje absurditou, kreativitou a často je zakořeněn v geekové a popkultuře. Od roku 2009 do 2012 byl členem hudební skupiny Les Rois de la Suède, vydali dvě alba a vystupovali na festivalech jako Francofolies de la Rochelle a Printemps de Bourges. Jeho tvorba se rozšířila o psaní scénářů pro Caméra Café 2 a epizody Scènes de ménages . V roce 2012 vstoupil do Studio Bagel, které následně získala společnost Canal+, což vedlo k jeho vystupováním v pořadu Le Grand Journal , včetně segmentů jako 'Le Dézapping du Before' a 'le JT de l’invité'. Od roku 2021 vede Twitch kanál s názvem ‘Chez Poulpe’ a přispívá do France Inter. V současné době cestuje po Francii se svým sólovým představením 'Nombril', které trvá obvykle mezi jednou a hodinou a půl, a slibuje překvapivé a upřímné osobní zážitky.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Nicolas Canteloup

Nicolas Canteloup, narozený 4. listopadu 1963 v Mérignacu (Gironde), je francouzský komik a imitátor. Svoji kariéru zahájil jako animátor v Club Medu na počátku 90. let. Zpočátku pracoval jako host a vstoupil do Club Medu v Pompadour jako 'Gentil Organisateur' (G.O.) v roce 1991. Předtím strávil dva roky v centru UCPA v Segonzacu, Corrèze, kde se stal instruktorem jízdy na koni a získal certifikaci instruktora jízdy na koni. Zpočátku začal bavit své přátele a sousedy imitacemi. Z École nationale d'équitation de Saumur obdržel diplom. Canteloupův komediální styl se soustředí na napodobování a posmívání se veřejným osobnostem. Mezi lety 1995 a 2011 daboval mnoho postav v pořadu Canal+ Les Guignols de l'info, ztvárnil více než čtyřicet různých lidí. Jeho televizní debut byl v pořadu Drôle de scène v roce 2001 a od roku 2003 do roku 2011 se pravidelně účastnil pořadu Vivement dimanche prochain s Michelem Druckerem. Jeho vystoupení zahrnovala živá představení, včetně angažmá v Olympia a Palais des Glaces v Paříži v roce 2005, a také turné po celé Francii. Od roku 2005 se stal stálou součástí dopoledního pořadu Europe 1 'La Revue de presque,' jeho účast trvala až do července 2021, celkem 16 let. V roce 2020 se objevil i v televizním filmu I Love You Coiffure. Canteloup se objevil v několika významných televizních pořadech a moderoval vlastní pořady. Sdílel roli moderátora v pořadu TF1 Après le 20H c'est Canteloup s Nikosem Aliagasem od října 2011 do května 2012 a znovu od října 2012; program byl v roce 2013 přejmenován na C'est Canteloup a vysílán denně na TF1. France 2 mu v dubnu 2008 věnovala pořad v prime time s názvem 'Canteloup, y es-tu ?'.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Nicolas Vogel

Nicolas Vogel, někdy prezentován jako Nic Vogel, byl francouzský herec narozen dne 2. 7. května 192 5 v 6. arrondissement Paříže a zemřel dne 1. září 2006 ve 14. arrondissement téhož města.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Nicole Ferroni

Nicole Ferroni je francouzská komička a herečka. Narodila se 19. března 1982 v Casablance, Maroko, a ve věku sedmi let se s rodinou přestěhovala do Aubagne poblíž Marseille. Její rodiče byli oba profesoři – její matka profesorka němčiny z Alsaska a její otec profesor chemie italského původu. Má francouzské občanství a vlastní pracovní povolení Evropské unie. Ferroni zpočátku usilovala o kariéru v pedagogii a získala bakalářský titul v oborech věd o životě a Zemi na Univerzitě v Provence Aix-Marseille I v roce 2002. Pokusila se o státní zkoušky CAPES, ale nejdříve neuspěla, později je získala v roce 2005. Od roku 2006 do roku 2010 vyučovala vědu v jižních částech Marseille a odstoupila kvůli obavám o své povolání a blaho studentů. Během této doby krátce navštěvovala Cours Florent v Paříži a studovala divadlo v Aubagne a Marseille pod vedením Gilles Azzopardiho. Kolem roku 2010 začala vystupovat se stand-up komedií. Její komediérská kariéra nabrala na obrátkách s vytvořením jejího prvního sólového představení, L'Œuf, la poule ou Nicole ? , které mělo premiéru v Marseille v listopadu 2010. Objevovala se v pořadu On n’demande qu’à en rire s Laurentem Ruquierem od roku 2011 do roku 2014, kde předvedla 64 skečů a v roce 2012 obsadila druhé místo v prime-time epizodě. Tato expozice vedla k vyprodaným představením jejího sólového představení v Le Point-Virgule v Paříži. Získala také ocenění na festivalu Puy-Saint-Vincent Laughter Festival a byla kmotrou festivalu Top In Humour. Od října 2020 uvádí humornou talk show Piquantes ! na Téva. V současné době pracuje jako publicistka pro France Inter a pravidelně přispívá segmentem s názvem "Le Billet de Nicole Ferroni," který se často věnuje aktuálním událostem a politickým tématům. Je zastoupena agenturou Agence Arc-En-Ciel.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Norman Thavaud

Norman Thavaud, narozený Norman Jacky Cyril Thavaud 14. dubna 1987 v Arras ve Francii, je francouzský komik a internetová osobnost. Narodil se v Arras (Pas-de-Calais) a dětství prožil v Liévin. Jeho otec Jackie Thavaud podporoval kulturní povědomí a působil jako ředitel filmové školy Flec v Montreuilu. Jeho matka, učitelka dějepisu a zeměpisu, zemřela na rakovinu, když mu bylo patnáct let. Má starší sestru jménem Daphné. Thavaudův raný život zahrnoval sedm let saxofonové výuky na konzervatoři. Po získání maturity v roce 2005 se přestěhoval do Paříže, aby studoval film na Univerzitě Paris-1 Panthéon-Sorbonne a v červenci 2009 získal titul v oboru kinematografie. Během studia pracoval na různých pozicích a stal se specialistou na video montáž. V březnu 2008 spoluzaložil komediální skupinu „Le Velcrou“ s Hugem Dessiouxem; Marc Jarousseau (Kemar) se připojil později v roce 2008 a prostřednictvím této skupiny potkal Cypriena Iova (Monsieur Dream). Le Velcrou se rozpadla v říjnu 2010. Thavaud spustil svůj sólový YouTube kanál 'Norman fait des vidéos' 3. ledna 2011. Jeho video ‘The bilinguals’ výrazně zvýšilo jeho popularitu. Video 'Luigi Clash Mario' má tu čest být jeho nejpopulárnějším, s více než 86 miliony zhlédnutí k březnu 2021. Nahrává videa ve svém pařížském bytě s spolubydlícím a dvěma kočkami jménem Sergi a Becassine. Norman se objevil v televizních pořadech jako 'Very Bad Plagues' od Palmashow a účastnil se show 'Zapping Amazing' v Grand Rex v Paříži v prosinci 2011, což vedlo k turné po Francii od 5. do 15. února 2013. K prosinci 2023 je čtvrtým nejoblíbenějším francouzsky mluvícím videoblogerem na YouTube s 11,3 miliony odběratelů. Vyšetřování těchto obvinění bylo uzavřeno v roce 2023. V současné době má vztah s influencerkou Marthou Gambet, se kterou má dceru jménem Bianca (narozena března 2019), a vzali se 14. září 2024.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Olivier Baroux

Olivier Baroux, narozený jako Olivier Marie dne 5. ledna 1964 v Caen, je francouzský herec, komik, spisovatel a režisér. Získal počáteční uznání jako součást komediálního dua Kad & Olivier s Kad Meradem. Jeho kariéra začala prací animátora na rádiu Adel v Caen, následovanou pěti lety jako specialista na Radio Vallée de Seine, kde moderoval pořad 'Self-service'. V roce 1991 se připojil k Oui FM v Paříži, kde potkal Kad Merada a následně v roce 1992 vytvořili komediální duo 'Kad et Olivier'. Společně moderovali rozhlasový pořad 'Rock'n'Roll Circus' od 12. března 1992 a byli asistováni Jean-Lucem Delarue při přechodu do televize, kde nakonec moderovali 'La Grosse émission' na Comédie! mezi lety 1999 a 2001. Baroux se věnoval sólové kariéře a zároveň udržuje spolupráci s Kad Meradem. Před spoluskriptováním filmu ‘Mais qui a tué Pamela Rose?’ v roce 2003 se objevil v několika filmech. Jeho tvorba sahá i do dabingu a zahrnul mezi své role džina v 'Iznogoud' v roce 2005. Projevil svůj režisérský talent filmem 'Ce soir je dors chez toi' v roce 2007, inspirovaným komiksem 'Monsieur Jean,' a poté režíroval 'Safari' v roce 2009 s Kad Meradem v hlavní roli. Série ‘Le Tuche’ zaujímá významné místo v jeho filmografii; v roce 2011 režíroval 'Les Tuche', následovaný 'Les Tuche 2: Le Rêve américain' v roce 2016 a 'Les Tuche 3: Liberté, Égalité, Fraternituche' v roce 2018. Tento poslední film mu v roce 2019 přinesl cenu César du public a jeho práce na sérii je ovlivněna výzvami spojenými s dosažením amerického snu. Baroux zůstává aktivní v zábavním průmyslu. Ve Francii vydal film 'Menteur' v červenci 2022. S Coralie je ženatý od roku 2009 a mají dva potomky, Enya Baroux (narozena 1991) a Boris Baroux (narozena 2001). Během své kariéry pracoval jak jako herec, tak i jako režisér, čímž prokazuje svou univerzálnost ve francouzské komediální scéně.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Olivier de Benoist

Olivier de Benoist, narozený jako Olivier Marie Emmanuel de Benoist de Gentissart 14. června 1974 v Remeši, je francouzský komik a herec s kořeny sahajícími do Belgie a dokonce až k Karlovi Velikému. Pochází z rodiny s šlechtickým původem a sedmi dětmi a dětství prožil v Šampáni. Jeho výchova byla přísná a náboženská, včetně docházky do jezuitských škol. Je ženatý s Caroline Menand už patnáct let, seznámil se s ní během studií, a mají čtyři děti: tři syny a jednu dceru ve věku 14, 13, 9 a 2 let. Jeho celé jméno odráží jeho šlechtický původ, a to Olivier, Marie, Emmanuel, baron de Benoist de Gentissart. Zpočátku studoval pět let právo na Univerzitě v Paříži a získal kvalifikaci právníka, ale kariéra Oliviera de Benoista nabrala nečekaný obrat směrem k zábavě. Absolvoval školení ve Studio Pygmalion a svou uměleckou cestu zahájil rolí v divadelním představení vytvořeném Bénôitem Poelvoordem, "Modèle déposé." Mezi jeho rané práce patří televizní reklamy pro kanál Téva v roce 2002 a vytvoření jeho prvního divadelního představení 'Né sous X' v roce 2003, následované parodií na reality show s názvem 'Loft Sorry' v roce 2004. Od roku 2005 vyvíjel a uváděl své oblíbené sólové představení 'Haut débit', 'Très haut débit' a 'Très très haut débit', které kombinovaly skeče a kouzelnické triky, a vystupoval na místech jako Le Petit Palais des Glaces a Point Virgule. Olivier de Benoist získal v roce 2010 výrazné uznání jako první soutěžící v pořadu ‘On n’demande qu'à en rire,’ kde se objevil rekordních 50krát v první sezóně a spolupracoval s Kevem Adamsem. Jeho komedie se často točí kolem témat misogynie, vztahů mezi muži a ženami a sexuálních narážek, často začínajících frází "Bonsoir, bonsoir. L’autre jour." Rozsáhle vystupoval na turné, zahrál přes 650 představení včetně 'Très Très Haut Débit' a dosáhl tak k více než 300 000 diváků, s dvěma vyprodanými vystoupeními v Olympie. Jeho tvorba se neustále vyvíjí; v roce 2016 vytvořil '0/40' s Pierrem-Mariem Debriem a v roce 2019 začal uvádět nové představení s názvem 'Le petit dernier'. V současné době připravuje ‘Le droit au bonheur,’ které bude uvedeno v říjnu 2024, a má se objevit v televizním seriálu 'Capitaine Marleau' (2023) a ve filmu 'Sur la dalle' (2025), stejně jako v šesté sezóně 'Astrid et Raphaëlle' (2025). Publikoval také komiks ‘Le Dernier Rempart face à la dictature des femmes’ a často se objevuje v televizním pořadu Michela Druckera “Vivement Dimanche”.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Patrick Bosso

Patrick Bosso je francouzský komik a herec, narozený 12. října 1962 v Marseille. Narodil se v porodnici nemocnice La Belle de Mai. Jeho rodiče byli italští imigranti, kteří se usadili ve Francii. Vyrůstal v čtvrti Panier v Marseille a později se přestěhoval do severních čtvrtí v obytném projektu 'Les Lauriers'. Bossovo dětství odráží jeho dělnický původ; jeho otec pracoval na loděnici v přístavu Marseille a Bosso krátce šel po jeho stopách jako lodní stavitel. Pokusil se také o učení se instalatérskému řemeslu, ale nedokončil ho. Než našel své uplatnění v komedii, vykonával řadu zaměstnání, včetně kurýrských služeb na Vieux-Port, rozvozu piva, mytí nádobí v restauraci a práce na obecním úřadě. Bossova kariérní změna začala v Paříži, kde pracoval jako ochrankář v Pigalle a prodával zboží pro hudebníky jako Madonna, Roch Voisine a Michel Sardou. V roce 1989 začal navštěvovat herecké kurzy s Nielsem Arestrupem, který ho povzbudil k tvorbě autorských představení. Debutoval ve sólovém vystoupení již toho roku s 'C’est méchant' v Théâtre Marie Stuart. Jeho první velké představení 'Qui ?!? Moi !?!' mělo premiéru v Palais des Glaces v roce 1995. Představení 'Les talons devant' (1997) výrazně zvýšilo jeho veřejnou popularitu. Krátce moderoval pořad 'La Grosse émission' na kanálu Comédie! od září do října 1998 a v roce 2000 Pierre-François Martin-Laval (Pef) režíroval jeho druhé představení 'Bosso exagère trop!'. Bosso v průběhu let neustále rozvíjel svůj komediální talent. V listopadu 2005 představil 'Du Bonheur', které vyšlo na DVD v roce 2007. 'Le spectacle de ma vie' měl premiéru v Olympii v říjnu 2003. Během své kariéry se od roku 1996 objevil ve více než dvaceti filmech a hrál hlavní roli v miniseriálu 'Hep Taxi!' (2003), stejně jako v různých televizních filmech mezi vystoupeními. V roce 2016 ztvárnil hlavní roli ve filmu 'Marseille' režiséra Kada Merada. Projevil také svou všestrannost tím, že režíroval krátký film 'Rien ne sert de courir' v roce 1999 a vydal knihu 'Melon et Melèche: le grand concours' v roce 2001. Jeho sólové představení 'La courte échelle' mělo premiéru v Comédie de Paris v lednu 2009 a vyšlo na DVD v roce 2010.

Zobrazit profil