Globální adresář talentů

Komici z Francie

Adresář komiků z Francie — profily, životopisy, fotografie a odkazy na sociální sítě komiků z Francie.

214 komiků

Guillaume Gallienne

Francouzský herec, scenárista, filmový režisér a dabér Guillaume Gallienne se narodil 8. února 1972 v Neuilly-sur-Seine, předměstí Paříže. Jeho rodiči jsou francouzský podnikatel Jean-Claude Gallienne a ruská-gruzínská aristokratka Melitta Rotvand. Navštěvoval La Salle Passy Buzenval od svých deseti let a během té doby zažil šikanu. Je členem Comédie-Française od roku 2005, kdy se stal sociétairem. Kariéra Gallienna začala v roce 1992 jeho filmovým debutem ve filmu *Tableau d'honneur*. Mezi lety 2008 a 2010 měl také segment s názvem *Les Bonus de Guillaume* v pořadu *Le Grand Journal*. Jeho komediální styl často zahrnuje autobiografické prvky, což se projevilo v jeho divadelním představení a následné filmové adaptaci. Gallienne dosáhl výrazného uznání díky svému sólovému představení Boys a Guillaume, à table! , za které získal v roce 2010 cenu Molière za nejlepšího nováčka. Pokračoval ve sbírání ocenění a v roce 2011 obdržel další cenu Molière za nejlepší vedlejší roli ve hře Un fil à la patte . Film z roku 2013 Já, já a má máma , založený na divadelním představení, vzbudil značný zájem a získal ocenění Art Cinema Award a Prix SACD na festivalu v Cannes. V roce 2014 získal deset nominací na Césara, z nichž pět vyhrál, včetně ceny za nejlepšího herce a nejlepší adaptaci pro Gallienna. Gallienne často spolupracuje s Nicolasem Le Richem, například na libretech pro produkci Caligula Pařížské opery v roce 2011. Je také známý svými hlasovými rolemi ve filmech jako Asterix & Obelix: God Save Britannia (2012) a Malý princ (2010-2013).

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Max Boublil

Max Boublil, narozený jako Maximilien Léon Boublil 17. května 1979 v Paříži, je francouzský herec, zpěvák a komik. Pochází z různorodého prostředí; jeho otec je praktický lékař tuniského židovského původu, zatímco jeho matka je scenáristka a autorka dětských knih z oblasti Champagne, což z něj činí člověka sefardského židovského původu. Svoji kariéru zahájil objevováním se ve filmech, televizních filmech a televizních seriálech již na konci 90. let, včetně rolí ve ‘Sous le soleil’ (1999) a ‘Navarro’ (2000). Před návratem ke stand-up komedii pracoval v prodeji oblečení. Boublil získal v roce 2007 výrazné uznání díky humorné písni a videoklipu 'Ce soir... tu vas prendre,' což vedlo i k vystoupením v pořadu Le Grand Journal na Canal+. Po tomto úspěchu se vydal na sérii sólových představení. Mezi lety 2007 a 2009 vystupoval s 'Max prend...' v Paříži a s ‘Max prend la route’ v dalších městech během stejného období. Jeho komediální styl je známý humornými interpretacemi písní a osobností; parodoval například Susan Boyle. Mezi další významné výskyty z této éry patří One Man Sauvage (2009) a Max les veut toutes , pořad s tajnou kamerou na Comédie! a NRJ 12 (2009). Jeho debutové album ‘L'album’ vydal v únoru 2011 a ‘Le 2ème album’ v červnu 2012. Během 2010. let pokračoval Boublil v rozšiřování své tvorby. Objevil se ve filmech jako 'Les Gaous' (2003), 'La Folle Histoire d'amour de Simon Eskenazy' (2009) a spolupodílel se na scénáři a hrál ve filmu ‘Les Gamins’ (2013). V roce 2010 moderoval pořad Le Mag de Max v reality show Dilemme na stanici W9 a vydal píseň 'Chanson raciste,' což vyvolalo spor s Alibi Montana, ale později spolupracovali na 'Max Boublil clash alibi Montana.' Rozsáhle vystupoval s programem ‘En sketches et en chansons,’ který vyvrcholil vystoupením v Olympii v Paříži v červnu 2013. V poslední době hrál ve filmu Play (2020) a spolupodílel se na scénáři a hrál v seriálu Mike (2018). V roce 2020 vytvořil a hrál ve filmu Max Boublil , natočeném pro Prime Video. V roce 2021 se objevil v pořadu Les Grosses Têtes a v roce 2025 představí film Neuilly-Poissy na San Diego French Film Festivalu.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Michaël Gregorio

Michaël Gregorio je francouzský komik, imitátor a zpěvák narozený 10. června 1984 v Mulhouse. Jeho dětství bylo poznamenáno častými přesuny kvůli vojenské kariéře jeho otce, včetně pobytu v Německu a Pau. Již od tří let projevoval zájem o vystupování, účastnil se školního představení v Gan. Má také španělské kořeny. Gregoriova cesta do komedie začala ve čtrnácti letech, kdy začal navštěvovat hodiny dramatického umění a hrál v hrách jako 'Dom Juan se vrací z války' a 'Velký strach a bída Třetí říše'. Kolem šestnácti let experimentoval se zpěvem, inspirován kapelami jako Radiohead a Nirvana. Navštěvoval také cirkusovou školu (Persé Circus) jako žonglér. Jeho talent pro napodobování byl rozpoznán brzy; dvakrát v březnu 2001 vyhrál show 'Graines de star' na M6. Profesionálně začal vystupovat ve šestnácti letech se svým manažerem Davidem Harditem. V letech 2002 a 2003 se účastnil pořadu 'Les Coups d'humour' na TF1. Během 2000. let Gregoriova kariéra nabrala na obrátkách. V roce 2004 se objevil v pořadu Laurenta Ruquiera „Vos imitations préférées“ a v roce 2005 vystoupil na festivalu Juste pour rire v Montrealu. Jeho první sólové představení „J’aurais voulu être un chanteur…“ objelo Francii a Evropu. V roce 2008 vystupoval jako předskokatel Céline Dion na její evropské tour a ve stejném roce obdržel cenu „prix coup de cœur du jury“ na festivalu Mont-Blanc d’Humour. V prosinci 2008 odehrál pět vyprodaných představení v Bataclanu. Od roku 2004 uvádí úspěšné pořady kombinující humor, vokální výkony a emoce. Jeho turné zhlédlo více než 1,5 milionu diváků. Gregoriovo současné představení „L’Odyssée de la Voix“ objíždí Francii a Belgii v sezóně 2023-24 a končí třemi vystoupeními v Folies Bergère 16., 17. a 18. února 2026. „L’Odyssée de la voix“ vidělo více než 400 000 lidí. Objevil se také ve filmech jako „Dépression et des potes“ (2016) a „Hommes au bord de la crise de nerfs“ (2023) a daboval kolem patnácti animovaných filmů a seriálů.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Michel Fau

Agen je rodištěm francouzského komika, herce a divadelního režiséra Michela Faua, který se narodil 17. prosince 1964. Jeho otec byl hodinář a jeho matka, která byla ženou v domácnosti, vychovávala čtyři děti. Raná expozice divadlu a Bordeaux Opera díky jeho matce probudila zájem, který by utvářel jeho kariéru. Navštěvoval Lycée Bernard Palissy v Agen, kde potkal Béatrice Uria-Monzon a Éric Perez, a později studoval na konzervatoři v Agen. Ve svých 18 letech Michel Fau opustil své rodné město, aby se věnoval formálnímu vzdělání. Od roku 1986 do roku 1989 navštěvoval Francouzskou národní akademii dramatických umění, známou také jako Conservatoire national supérieur d'art dramatique (CNSAD). Během tohoto období studoval u významných osobností, jako byli Michel Bouquet, Gerard Desarthe a Pierre Vial. Zpočátku se spojil s divadlem Oliviera Pyho a v 90. letech často hrál v jeho produkcích, včetně 'Le Soulier de satin'. Jeho vzdělání a raná kariéra byly poznamenány spoluprací s mnoha herci, včetně Sandrine Kiberlain, Léa Drucker, Gaspard Ulliel, Julie Depardieu a dalších. Fauova kariéra zahrnuje herectví i režii. Jean-Paul Rappeneau, Gilles Bourdos, Albert Dupontel a François Ozon jsou mezi režiséry, se kterými Michel Fau spolupracoval na filmových projektech. V 90. letech se zúčastnil pořadu Pierra Palmadea 'On refait le boulevard' a předvedl úryvek z 'La Cage aux Folles'. Od 2010. let získaly jeho vlastní divadelní produkce na popularitě. Režíroval inscenace 'Le Misanthrope' (v roce 2011 získal nominace na cenu Molière jak za herecké, tak i za režijní výkony), 'Tartuffe' (v roce 2017 s Michel Bouquettem) a nejnověji 'George Dandin ou Le Mari Confondu' v roce 2024, kde hraje také hlavní roli. Tato produkce zahrnuje hudbu od Jeana-Baptiste Lullyho a vyznačuje se barokní estetikou vytvořenou Fauem, spolu se čtyřmi zpěváky a sedmi herci. Michel Fau se účastní rozhlasového pořadu 'Les Grosses Têtes' a občas vede herecké workshopy na Francouzské národní akademii dramatických umění. Na slavnosti udělování cen Molière v roce 2011 je zapamatován svou satirickou interpretací písně Carle Bruniové 'Quelqu'un m'a dit'. V roce 1998 obdržel cenu Prix Gérard Philipe a ocenění od Syndicat de la critique v letech 2006 a 2015. V roce 2013 byl povýšen na Officier de l’ordre des Arts et des Lettres a momentálně režíruje 'Brûlez-la' v Théâtre du Rond-Point.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Michel Modo

Michel Modo, narozený jako Michel Henri Louis Goi 30. března 1937 v Carpentras, Vaucluse, ve Francii, byl francouzský herec a humorista. Zemřel 24. září 2008 ve Vaires-sur-Marne, Seine-et-Marne, na rakovinu ve věku 71 let. Známý profesionálně jako Modo, byl také scenárista a dabér. Modo zahájil svou kariéru na konci 50. let, kdy s Guy Grosso založil komediální duo Grosso et Modo. Seznámili se na herecké škole Cours Simon a v roce 1958 začali profesionálně vystupovat v hudebních halách a café-théâtre. Grosso et Modo získali celostátní uznání po svém účinkování ve filmu Le Gendarme de Saint-Tropez (1964) a následně se stali hvězdami mnoha filmů s Louisem de Funès. V sérii filmů Gendarme de Saint-Tropez hráli gendarmy Tricarda a Berlicota, a ve filmu Le Songe d'une nuit d'été (1981) Lecoinga a Laflûta. Modo hrál strážníka Berlicota v šesti filmech této série. Během své kariéry se Michel Modo objevil v řadě filmů, včetně La belle américaine , Le Corniaud , La Grande Vadrouille a Le Grand Restaurant . Mezi lety 1993 a 1997 hrál Maurice Lolanda, humornou postavu představující průměrného Francouze, v televizním seriálu Highlander . Objevil se také v Plus belle la vie (2005) jako bezdomovký filozof převlečený za Santa Klause. Od roku 1989 až do své smrti poskytoval dabing pro několik opakujících se postav ve francouzské verzi Simpsonových , včetně Burnse, Wigguma, Krustyho, Skinnera a Hibberta. V době své smrti pracoval na dabingu 19. série Simpsonových . Jeho roli převzal Gérard Rinaldi, který také zemřel na rakovinu v roce 2012.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Michèle Guigon

Michèle Guigon, narozená 1. června 1959 v Belfortu ve Francii, byla mnohostranná francouzská umělkyně, která zemřela 4. září 2014 v Paříži na rakovinu. Pracovala jako komička, akordeonistka, humoristka, autorka-skladatelka a divadelní režisérka, projevujíc během své kariéry širokou škálu tvůrčích talentů. Od roku 1978 do roku 1985 vystupovala s Jérômem Deschamps, přispívajíc k pořadům jako 'Les Oubliettes' a 'La Veillée'. V roce 1984 spoluzaložila Compagnie du Pâtit Matin s Anne Artigau. Guigonova tvorba zahrnovala jak psaní, tak režii. Napsala a režírovala několik představení, včetně 'États d'Amour' (1986), 'Marguerite Paradis ou l’Histoire de Tout le Monde' (1985), 'Strapontin' (1983), 'Piavodéon' (1991), 'La vie va où ?' (2008) a 'Pieds nus, traverser mon cœur' (2011). Spolu s Anne Artigau napsala scénář k 'Strapontin'. Mezi její režijní tituly patří 'Femme non rééducable' (2010), 'Big Shoot' od Koffiho Kwahulého (2009), 'Plouf!' (2005) a 'Une Seconde' (2004). Spolu s Anne Artigau režírovala 'Il y a' v roce 1995 a s Susy Firth a Patrice Thibaud 'Jungles' a 'Cocorico' v roce 2011. Zvláště stojí za zmínku její režie 'Les Chantefables' od Desnosa s Anne Artigau v roce 1989. ‘Cocorico,’ němý komediální film, který spolurežírovala s Susy Firth a Patrice Thibaud, se stal jednou z nejznámějších prací Guigonové, premiéru měl v roce 2008 a prokázal se jako divácký úspěch. Hra, která trvá přibližně hodinu a dvacet minut, využívá fyzickou komedii a stínovou hru, čerpá inspiraci ze spaghetti westernů a Tour de France. Zdůrazňuje „galský boj temperamentů“ mezi Patrice Thibaudem a Philippem Leygnacem, přičemž Thibaud si dělá legraci z Leygnaca, který se pak zapojí do žertů. Osvětlení navrhla Marie Vincentová a kostýmy Isabelle Beaudouinová. Objevila se také v divadelních produkcích jako 'Strapontin' (1984) a 'Sainte Carmen de Montréal' (1989), a ve filmech jako 'L'Araignée de satin' (1986) a 'Sauve-toi, Lola' (1986). Od roku 2013 do roku 2014 byla kronikářkou v pořadu France Inter ‘On va tous y passer’. Její knihy 'La vie va où ?' a 'Pieds nus, traverser mon cœur' obdržely posmrtně ocenění 'Coup de cœur parole enregistrée et documents sonores' od Académie Charles-Cros v roce 2018. V roce 2017 vyšlo DVD s jejími vystoupeními. Vyjádřila také přání nastudovat a režírovat hru nazvanou "Journal d’absence," ale tento projekt zůstal nedokončený kvůli její smrti.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Mimie Mathy

Michèle Mathy, známá profesionálně jako Mimie Mathy, se narodila v Lyonu ve Francii 8. července 1957; je francouzská umělkyně, která pracuje jako herečka, komička a zpěvačka. Je známá svou výškou 1,32 metru (4 stopy 4 palce) v důsledku achondroplazie, formy trpasličího růstu. Jejími rodiči byli Marcel Mathy, bývalý kamiondřící a tovární dělník, a Roberte Mathy rozená Bonnet, žena na domácnosti. Její otec, amatérský saxofonista, ji uvedl do hudby. Mathy zahájila svou kariéru po studiu dramatických umění v dílně Michela Fugaina v Nice v letech 1979 až 1981. Během této doby navštěvovala také Studios de la Victorine v Nice, kde studovala zpěv, tanec a herectví. Na počátku 80. let hrála v různých divadelních rolích a objevila se v pořadu 'Le Petit Théâtre de Bouvard'. V roce 1982 vytvořila a předvedla své první sólové vystoupení s názvem 'Elle voit des géants partout'. Od roku 1982 do roku 1985 pokračovala ve své práci s 'Le Petit Théâtre de Bouvard'. V roce 1987 se objevila i ve videoklipu Claudie Phillips. Od poloviny 80. let do začátku 90. let byla Mathy součástí komediálního tria 'Les Filles' s Michèle Bernier a Isabelle de Botton. Vystupovali v kavárenských divadlech, v rádiu a v různých pořadech. Tříčlenné trio vystoupilo na Réunionu a Mauriciu v roce 1988 se show 'Existe en trois tailles'. Od roku 1988 do roku 1993 založila Mathy touringovou komediální skupinu 'Le Trio des Filles', která hrála představení jako 'Existe en trois tailles'. Televizní film 'Une nounou pas comme les autres' s Mathy v hlavní roli byl odvysílán v roce 1993 a zaujal 52,7% diváků. Od roku 1997 hraje Mathy v televizním seriálu 'Joséphine, Guardian Angel' a je nejznámější právě pro tuto roli. Od roku 1994 se Mimie Mathy účastní 'Les Enfoirés', každoročního charitativního koncertu, alespoň patnáctkrát; vydání 'Les Enfoirés' v roce 2009 bylo nejvíce sledovaným programem na francouzské televizi toho roku. V roce 2006 vydala hudební album 'La Vie M'a Raconté'. S restauratérem Benoistem Gérardem se provdala 27. srpna 2005. Během své kariéry byla Mathy oceněna řadou vyznamenání, včetně jmenování rytířkou Francouzského záslužného řádu v roce 2013 a rytířkou Legion d'honneur v roce 2015.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Mohamed Rouabhi

Mohamed Rouabhi je francouzský autor, herec a divadelní režisér, narozený 18. února 1965 v 10. obvodu Paříže. Jeho rodinná historie odráží složitý průnik kultur a politických bojů; jeho otec byl členem domorodých praporů Francouzské cizinecké legie během druhé světové války, zatímco jeho matka se účastnila alžírské války a byla zajata jako členka FLN. Tyto zkušenosti se zdají ovlivňovat jeho pozdější tvorbu, zejména jeho prosazování rozmanitosti v divadelním průmyslu. Rouabhiho výcvik začal formálním studiem na Conservatoire national supérieur d'art dramatique (CNSAD), kde studoval herectví s Marcelem Bozonnetem a Stuartem Seide. Navštěvoval také École nationale supérieure des arts et techniques du théâtre (ENSATT), poprvé v roce 1985 a znovu v roce 1986. Zpočátku měl ředitel na ENSATT obavy o jeho schopnost dosáhnout profesionálního úspěchu, ale Rouabhi vytrval, protože věřil, že potřebuje „rozbít nosné zdi“, aby si vytvořil příležitosti pro sebe i ostatní. Od poloviny 80. let pracoval jako herec v divadelních produkcích, často s díly současných autorů. Jeho tvůrčí činnost zahrnuje také psaní pro *Lumières de la ville* a přispívání do osmi čísel *Vacarme*, a uvedení nepublikované básně Mahmouda Darwiche v roce 1997. Kariéra Rouabhiho zahrnuje širokou škálu tvůrčích aktivit. Napsal a režíroval Providence café v Théâtre du Rond-Point v roce 2003 a publikoval několik her, včetně Les Fragments de Kaposi (1994), Malcolm X (2000) a Alan suivi de Jamais seul (2017). V roce 2002 napsal také divadelní hru pro mladé diváky s názvem Jérémy Fisher . Mezi významné herecké role patří účasti v L'Exercice de la bataille (1991), Amphitryon (1994) a Prometeo (2002). V roce 2017 spoluvytvořil a hrál v Jamais seul a spolupracoval na Faut-il laisser les vieux pères manger seuls aux comptoirs des bars v roce 2020. V roce 2002 obdržel cenu SACD za nového talenta v divadle. V současné době hraje Rouabhi v různých divadlech, včetně Théâtre Hébertot, Théâtre de la Cité Internationale, MC93 Bobigny, Théâtre Aleph Ivry sur Seine a Nouveau Gare au Théâtre Vitry sur Seine, s lístky dostupnými přes Billet Réduc. Aktivně prosazuje kvantifikované hodnocení rozmanitosti v divadle a argumentuje tím, že jsou potřeba etnické statistiky k přesnému pochopení situace a kritizuje to, co vnímá jako odpor k takovým hodnocením.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Monsieur Poulpe

Monsieur Poulpe, narozený 7. února 1981 v Rouenu (Seine-Maritime), je mnohostranný francouzský umělec. Vystupuje jako televizní moderátor, humorista, zpěvák, scenárista a herec. Ačkoli si své skutečné jméno rádi nechává soukromé, naznačuje několik možných jmen, jako například Camille Pierrandeli nebo Erwan Cohen. Jeho dětství bylo poznamenáno rozsáhlým cestováním kvůli kariéře jeho otce jako důstojníka gendarmerie, včetně několika let strávených v Gabonu, než se rodina usadila v Buchy, Normandii. Počátky jeho tvůrčího zájmu se objevily, když mu bylo osm let, natáčel filmy ve své zahradě, často parodující horory. Jeho vzdělání bylo poněkud roztříštěné; většina maturitních zkoušek nedokončil. Zpočátku pracoval jako grafik, včetně práce pro gendarmerii na konci 90. let, a v roce 2001 se přeorientoval na televizní práci jako moderátor pořadu Loft Story . Od roku 2003 do roku 2007 působil jako maskot Disneylandu. Jeho kariéra výrazně nabrala obrátky, když v roce 2007 vstoupil do televizní stanice Nolife, kde přispíval k pořadům jako Mange mon Geek , zaměřeným na geekovské vaření a kousky, a spolupodílel se na tvorbě a hrál v čtyřdílném seriálu Nerdz (jako 'Darkangel64') s Davy Mourierem a Didierem Richardem. Monsieur Poulpeho komediální styl se vyznačuje absurditou, kreativitou a často je zakořeněn v geekové a popkultuře. Od roku 2009 do 2012 byl členem hudební skupiny Les Rois de la Suède, vydali dvě alba a vystupovali na festivalech jako Francofolies de la Rochelle a Printemps de Bourges. Jeho tvorba se rozšířila o psaní scénářů pro Caméra Café 2 a epizody Scènes de ménages . V roce 2012 vstoupil do Studio Bagel, které následně získala společnost Canal+, což vedlo k jeho vystupováním v pořadu Le Grand Journal , včetně segmentů jako 'Le Dézapping du Before' a 'le JT de l’invité'. Od roku 2021 vede Twitch kanál s názvem ‘Chez Poulpe’ a přispívá do France Inter. V současné době cestuje po Francii se svým sólovým představením 'Nombril', které trvá obvykle mezi jednou a hodinou a půl, a slibuje překvapivé a upřímné osobní zážitky.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Nicolas Canteloup

Nicolas Canteloup, narozený 4. listopadu 1963 v Mérignacu (Gironde), je francouzský komik a imitátor. Svoji kariéru zahájil jako animátor v Club Medu na počátku 90. let. Zpočátku pracoval jako host a vstoupil do Club Medu v Pompadour jako 'Gentil Organisateur' (G.O.) v roce 1991. Předtím strávil dva roky v centru UCPA v Segonzacu, Corrèze, kde se stal instruktorem jízdy na koni a získal certifikaci instruktora jízdy na koni. Zpočátku začal bavit své přátele a sousedy imitacemi. Z École nationale d'équitation de Saumur obdržel diplom. Canteloupův komediální styl se soustředí na napodobování a posmívání se veřejným osobnostem. Mezi lety 1995 a 2011 daboval mnoho postav v pořadu Canal+ Les Guignols de l'info, ztvárnil více než čtyřicet různých lidí. Jeho televizní debut byl v pořadu Drôle de scène v roce 2001 a od roku 2003 do roku 2011 se pravidelně účastnil pořadu Vivement dimanche prochain s Michelem Druckerem. Jeho vystoupení zahrnovala živá představení, včetně angažmá v Olympia a Palais des Glaces v Paříži v roce 2005, a také turné po celé Francii. Od roku 2005 se stal stálou součástí dopoledního pořadu Europe 1 'La Revue de presque,' jeho účast trvala až do července 2021, celkem 16 let. V roce 2020 se objevil i v televizním filmu I Love You Coiffure. Canteloup se objevil v několika významných televizních pořadech a moderoval vlastní pořady. Sdílel roli moderátora v pořadu TF1 Après le 20H c'est Canteloup s Nikosem Aliagasem od října 2011 do května 2012 a znovu od října 2012; program byl v roce 2013 přejmenován na C'est Canteloup a vysílán denně na TF1. France 2 mu v dubnu 2008 věnovala pořad v prime time s názvem 'Canteloup, y es-tu ?'.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Odile Versoisová

Odile Versois, rozená Étiennette de Poliakoff, se narodila 15. června 1930 v 15. obvodu Paříže a byla francouzská herečka. Zemřela 23. června 1980 v Paříži na rakovinu ve věku 50 let. Její rodiče, Vladimir de Poliakoff a Militza Envald, byli ruskými emigranty, kteří uprchli po revoluci v roce 1917; její otec byl operní pěvec a matka tanečnice baletu. Byla pohřbena na ruském hřbitově Sainte-Geneviève-des-Bois. Tania Baydarova, později známá jako Versois, začala pracovat profesionálně v umění v mladém věku, nejprve se pokusila o krátkodobou baletní kariéru jako „petit rat“ v Corps de Ballet Opéra de Paris. Ve svých 18 letech se přeorientovala na herectví a debutovala ve filmu Les Dernières Vacances (1948) po boku Rogera Leenhardta. Mezi její rané role patřila vystoupení ve filmech jako Orage d'été (1949) s její sestrou Catherine a Into the Blue (1950). Od roku 1948 do roku 1980 hrála Versois celkem ve 47 filmech a televizních programech. Zahrála v filmech jako "Le Train Bleu s'arrête 13 fois" (1966) a "La Juive du Château-Trompette" (1974). Její televizní role zahrnovaly seriály jako "L'inspecteur Leclerc enquête" (1962), "Le Pain de ménage" (1964) a její poslední roli v "Julien Fontanes, magistrat" (1980). Vystupovala také na francouzských, belgických, švýcarských a severoafrických jevištích. Její filmografie zahrnuje "Bel Amour" (1951) a "À tombeau ouvert" (1956). Byla dvakrát vdaná; poprvé za Jacquese René Dacqmine v roce 1951, s nímž se rozvedla následující rok, a později za Comte Françoise Reyniere Ambroise Henri Pozzo di Borgo v roce 1953, s nímž měla čtyři děti.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Philippe Chevallier

Narodil se v Redonu 11. ledna 1956 a Philippe Chevallier je francouzský komik, herec a fotograf. Je nejmladším ze čtyř bratrů a jeho otec byl soudce. Po prvotním studiu práva po dobu čtyř let a získání certifikátu v kriminologii navštěvoval Cours Simon na hereckém výcviku, nakonec následoval učitelku při zakládání vlastní školy, kde se v roce 1980 setkal s Régisem Laspalèsem. Toto setkání znamenalo začátek významného partnerství. Komediální partnerství Chevalliera s Laspalèsem, založené s Régisem Laspalèsem, je tím, co primárně definuje kariéru Chevalliera. Jejich první show, *Pas de fantaisie dans l'orangeade*, uvedli v roce 1981 a televizní debut zaznamenali v roce 1982 v pořadu 'Le Théâtre de Bouvard'. Dvojice získala popularitu díky skečům jako *Le train pour Pau*, *Les Vacances* a *S.O.S détresse*. Jejich společná tvorba se rozšířila i do filmu, kde například hráli v *Ma femme s'appelle Maurice* v roce 2002 a objevili se ve filmech jako *Tête à tête* (1994), *Le Pari* (1997), *Ca n'empêche pas les sentiments* (1998), *Antilles sur Seine* (2000), *Les Gaous* (2004) a *Tu vas rire mais je te quitte* (2004). V roce 1999 obdrželi cenu SACEM za humor a od roku 2001 do roku 2014 byl Chevallier členem televizního pořadu 'Les Grosses Têtes'. Kromě své komediální tvorby je Chevallier uznáván pro svou fotografii. Jeho umělecký styl zkoumá témata transparentnosti, neprůhlednosti, špehování, exhibicionismu a skromnosti, často využívaje punčochy jako „jednotku měření“. Kritici si všimli paradoxní přítomnosti erotiky v jeho fotografiích a popsali jeho přístup jako stále sofistikovanější. Přešel z Polaroidu na digitální fotografii a je členem Académie Alphonse Allais. Oženil se se svou partnerkou, Stéphanie (přezdívanou Tiffany), 26. července 2016. Představení je naplánováno na 22. května 2027 v Théâtre de Longjumeau.

Zobrazit profil