Globální adresář talentů

Adresář komiků

Procházejte profily komiků, stručné životopisy, zemi původu a oficiální odkazy.

1810 komiků

Nicole Ferroni

Nicole Ferroni je francouzská komička a herečka. Narodila se 19. března 1982 v Casablance, Maroko, a ve věku sedmi let se s rodinou přestěhovala do Aubagne poblíž Marseille. Její rodiče byli oba profesoři – její matka profesorka němčiny z Alsaska a její otec profesor chemie italského původu. Má francouzské občanství a vlastní pracovní povolení Evropské unie. Ferroni zpočátku usilovala o kariéru v pedagogii a získala bakalářský titul v oborech věd o životě a Zemi na Univerzitě v Provence Aix-Marseille I v roce 2002. Pokusila se o státní zkoušky CAPES, ale nejdříve neuspěla, později je získala v roce 2005. Od roku 2006 do roku 2010 vyučovala vědu v jižních částech Marseille a odstoupila kvůli obavám o své povolání a blaho studentů. Během této doby krátce navštěvovala Cours Florent v Paříži a studovala divadlo v Aubagne a Marseille pod vedením Gilles Azzopardiho. Kolem roku 2010 začala vystupovat se stand-up komedií. Její komediérská kariéra nabrala na obrátkách s vytvořením jejího prvního sólového představení, L'Œuf, la poule ou Nicole ? , které mělo premiéru v Marseille v listopadu 2010. Objevovala se v pořadu On n’demande qu’à en rire s Laurentem Ruquierem od roku 2011 do roku 2014, kde předvedla 64 skečů a v roce 2012 obsadila druhé místo v prime-time epizodě. Tato expozice vedla k vyprodaným představením jejího sólového představení v Le Point-Virgule v Paříži. Získala také ocenění na festivalu Puy-Saint-Vincent Laughter Festival a byla kmotrou festivalu Top In Humour. Od října 2020 uvádí humornou talk show Piquantes ! na Téva. V současné době pracuje jako publicistka pro France Inter a pravidelně přispívá segmentem s názvem "Le Billet de Nicole Ferroni," který se často věnuje aktuálním událostem a politickým tématům. Je zastoupena agenturou Agence Arc-En-Ciel.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Norman Thavaud

Norman Thavaud, narozený Norman Jacky Cyril Thavaud 14. dubna 1987 v Arras ve Francii, je francouzský komik a internetová osobnost. Narodil se v Arras (Pas-de-Calais) a dětství prožil v Liévin. Jeho otec Jackie Thavaud podporoval kulturní povědomí a působil jako ředitel filmové školy Flec v Montreuilu. Jeho matka, učitelka dějepisu a zeměpisu, zemřela na rakovinu, když mu bylo patnáct let. Má starší sestru jménem Daphné. Thavaudův raný život zahrnoval sedm let saxofonové výuky na konzervatoři. Po získání maturity v roce 2005 se přestěhoval do Paříže, aby studoval film na Univerzitě Paris-1 Panthéon-Sorbonne a v červenci 2009 získal titul v oboru kinematografie. Během studia pracoval na různých pozicích a stal se specialistou na video montáž. V březnu 2008 spoluzaložil komediální skupinu „Le Velcrou“ s Hugem Dessiouxem; Marc Jarousseau (Kemar) se připojil později v roce 2008 a prostřednictvím této skupiny potkal Cypriena Iova (Monsieur Dream). Le Velcrou se rozpadla v říjnu 2010. Thavaud spustil svůj sólový YouTube kanál 'Norman fait des vidéos' 3. ledna 2011. Jeho video ‘The bilinguals’ výrazně zvýšilo jeho popularitu. Video 'Luigi Clash Mario' má tu čest být jeho nejpopulárnějším, s více než 86 miliony zhlédnutí k březnu 2021. Nahrává videa ve svém pařížském bytě s spolubydlícím a dvěma kočkami jménem Sergi a Becassine. Norman se objevil v televizních pořadech jako 'Very Bad Plagues' od Palmashow a účastnil se show 'Zapping Amazing' v Grand Rex v Paříži v prosinci 2011, což vedlo k turné po Francii od 5. do 15. února 2013. K prosinci 2023 je čtvrtým nejoblíbenějším francouzsky mluvícím videoblogerem na YouTube s 11,3 miliony odběratelů. Vyšetřování těchto obvinění bylo uzavřeno v roce 2023. V současné době má vztah s influencerkou Marthou Gambet, se kterou má dceru jménem Bianca (narozena března 2019), a vzali se 14. září 2024.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Olivier Baroux

Olivier Baroux, narozený jako Olivier Marie dne 5. ledna 1964 v Caen, je francouzský herec, komik, spisovatel a režisér. Získal počáteční uznání jako součást komediálního dua Kad & Olivier s Kad Meradem. Jeho kariéra začala prací animátora na rádiu Adel v Caen, následovanou pěti lety jako specialista na Radio Vallée de Seine, kde moderoval pořad 'Self-service'. V roce 1991 se připojil k Oui FM v Paříži, kde potkal Kad Merada a následně v roce 1992 vytvořili komediální duo 'Kad et Olivier'. Společně moderovali rozhlasový pořad 'Rock'n'Roll Circus' od 12. března 1992 a byli asistováni Jean-Lucem Delarue při přechodu do televize, kde nakonec moderovali 'La Grosse émission' na Comédie! mezi lety 1999 a 2001. Baroux se věnoval sólové kariéře a zároveň udržuje spolupráci s Kad Meradem. Před spoluskriptováním filmu ‘Mais qui a tué Pamela Rose?’ v roce 2003 se objevil v několika filmech. Jeho tvorba sahá i do dabingu a zahrnul mezi své role džina v 'Iznogoud' v roce 2005. Projevil svůj režisérský talent filmem 'Ce soir je dors chez toi' v roce 2007, inspirovaným komiksem 'Monsieur Jean,' a poté režíroval 'Safari' v roce 2009 s Kad Meradem v hlavní roli. Série ‘Le Tuche’ zaujímá významné místo v jeho filmografii; v roce 2011 režíroval 'Les Tuche', následovaný 'Les Tuche 2: Le Rêve américain' v roce 2016 a 'Les Tuche 3: Liberté, Égalité, Fraternituche' v roce 2018. Tento poslední film mu v roce 2019 přinesl cenu César du public a jeho práce na sérii je ovlivněna výzvami spojenými s dosažením amerického snu. Baroux zůstává aktivní v zábavním průmyslu. Ve Francii vydal film 'Menteur' v červenci 2022. S Coralie je ženatý od roku 2009 a mají dva potomky, Enya Baroux (narozena 1991) a Boris Baroux (narozena 2001). Během své kariéry pracoval jak jako herec, tak i jako režisér, čímž prokazuje svou univerzálnost ve francouzské komediální scéně.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Olivier de Benoist

Olivier de Benoist, narozený jako Olivier Marie Emmanuel de Benoist de Gentissart 14. června 1974 v Remeši, je francouzský komik a herec s kořeny sahajícími do Belgie a dokonce až k Karlovi Velikému. Pochází z rodiny s šlechtickým původem a sedmi dětmi a dětství prožil v Šampáni. Jeho výchova byla přísná a náboženská, včetně docházky do jezuitských škol. Je ženatý s Caroline Menand už patnáct let, seznámil se s ní během studií, a mají čtyři děti: tři syny a jednu dceru ve věku 14, 13, 9 a 2 let. Jeho celé jméno odráží jeho šlechtický původ, a to Olivier, Marie, Emmanuel, baron de Benoist de Gentissart. Zpočátku studoval pět let právo na Univerzitě v Paříži a získal kvalifikaci právníka, ale kariéra Oliviera de Benoista nabrala nečekaný obrat směrem k zábavě. Absolvoval školení ve Studio Pygmalion a svou uměleckou cestu zahájil rolí v divadelním představení vytvořeném Bénôitem Poelvoordem, "Modèle déposé." Mezi jeho rané práce patří televizní reklamy pro kanál Téva v roce 2002 a vytvoření jeho prvního divadelního představení 'Né sous X' v roce 2003, následované parodií na reality show s názvem 'Loft Sorry' v roce 2004. Od roku 2005 vyvíjel a uváděl své oblíbené sólové představení 'Haut débit', 'Très haut débit' a 'Très très haut débit', které kombinovaly skeče a kouzelnické triky, a vystupoval na místech jako Le Petit Palais des Glaces a Point Virgule. Olivier de Benoist získal v roce 2010 výrazné uznání jako první soutěžící v pořadu ‘On n’demande qu'à en rire,’ kde se objevil rekordních 50krát v první sezóně a spolupracoval s Kevem Adamsem. Jeho komedie se často točí kolem témat misogynie, vztahů mezi muži a ženami a sexuálních narážek, často začínajících frází "Bonsoir, bonsoir. L’autre jour." Rozsáhle vystupoval na turné, zahrál přes 650 představení včetně 'Très Très Haut Débit' a dosáhl tak k více než 300 000 diváků, s dvěma vyprodanými vystoupeními v Olympie. Jeho tvorba se neustále vyvíjí; v roce 2016 vytvořil '0/40' s Pierrem-Mariem Debriem a v roce 2019 začal uvádět nové představení s názvem 'Le petit dernier'. V současné době připravuje ‘Le droit au bonheur,’ které bude uvedeno v říjnu 2024, a má se objevit v televizním seriálu 'Capitaine Marleau' (2023) a ve filmu 'Sur la dalle' (2025), stejně jako v šesté sezóně 'Astrid et Raphaëlle' (2025). Publikoval také komiks ‘Le Dernier Rempart face à la dictature des femmes’ a často se objevuje v televizním pořadu Michela Druckera “Vivement Dimanche”.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Patrick Bosso

Patrick Bosso je francouzský komik a herec, narozený 12. října 1962 v Marseille. Narodil se v porodnici nemocnice La Belle de Mai. Jeho rodiče byli italští imigranti, kteří se usadili ve Francii. Vyrůstal v čtvrti Panier v Marseille a později se přestěhoval do severních čtvrtí v obytném projektu 'Les Lauriers'. Bossovo dětství odráží jeho dělnický původ; jeho otec pracoval na loděnici v přístavu Marseille a Bosso krátce šel po jeho stopách jako lodní stavitel. Pokusil se také o učení se instalatérskému řemeslu, ale nedokončil ho. Než našel své uplatnění v komedii, vykonával řadu zaměstnání, včetně kurýrských služeb na Vieux-Port, rozvozu piva, mytí nádobí v restauraci a práce na obecním úřadě. Bossova kariérní změna začala v Paříži, kde pracoval jako ochrankář v Pigalle a prodával zboží pro hudebníky jako Madonna, Roch Voisine a Michel Sardou. V roce 1989 začal navštěvovat herecké kurzy s Nielsem Arestrupem, který ho povzbudil k tvorbě autorských představení. Debutoval ve sólovém vystoupení již toho roku s 'C’est méchant' v Théâtre Marie Stuart. Jeho první velké představení 'Qui ?!? Moi !?!' mělo premiéru v Palais des Glaces v roce 1995. Představení 'Les talons devant' (1997) výrazně zvýšilo jeho veřejnou popularitu. Krátce moderoval pořad 'La Grosse émission' na kanálu Comédie! od září do října 1998 a v roce 2000 Pierre-François Martin-Laval (Pef) režíroval jeho druhé představení 'Bosso exagère trop!'. Bosso v průběhu let neustále rozvíjel svůj komediální talent. V listopadu 2005 představil 'Du Bonheur', které vyšlo na DVD v roce 2007. 'Le spectacle de ma vie' měl premiéru v Olympii v říjnu 2003. Během své kariéry se od roku 1996 objevil ve více než dvaceti filmech a hrál hlavní roli v miniseriálu 'Hep Taxi!' (2003), stejně jako v různých televizních filmech mezi vystoupeními. V roce 2016 ztvárnil hlavní roli ve filmu 'Marseille' režiséra Kada Merada. Projevil také svou všestrannost tím, že režíroval krátký film 'Rien ne sert de courir' v roce 1999 a vydal knihu 'Melon et Melèche: le grand concours' v roce 2001. Jeho sólové představení 'La courte échelle' mělo premiéru v Comédie de Paris v lednu 2009 a vyšlo na DVD v roce 2010.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Patrick Font

Patrick Font, narozený 27. září 1940 ve Vésinetu, byl francouzský humorista a chansonnier. Svoji kariéru zahájil jako učitel (instituteur) v letech 1961 až 1968. Od 70. let do roku 1995 tvořil komediální duo Font et Val s Philippem Valem. Během své kariéry psal texty pro jiné umělce, včetně Thierryho Le Lurona a Christophe Alévêque, čímž demonstroval svou všestrannost ve francouzské zábavní oblasti. Publikoval několik knih, včetně *J'exagère, mais pas assez* v roce 1992 a *Souvenirs d'un cow-boy d'opérette* v roce 2018. V roce 1992 se stal sloupkářem v satirickém časopise Charlie Hebdo a také přispíval do rozhlasové show Rien à cirer na France Inter. V roce 1994 založil Marie Pantalon, školu zaměřenou na divadelní a performance trénink ve Haute-Savoie. Od roku 2007 byl stálým komikem v Théâtre des Deux Ânes v Paříži, kde účinkoval v hrách jako 'Sarkozix Le Gavlois', 'Kadhafi à Paris' a 'Nicolas s'remarie'. Jeho komedie často zahrnovala satirické revue o aktuálních událostech, někdy popisované jako ‘façon Riviera , odkazující na osobnosti jako Sarkozy a Fillon. Fontova kariéra byla výrazně ovlivněna soudními řízeními, která začala v roce 1996. Byl odsouzen za sexuální zneužívání nezletilých a od roku 1996 do roku 2000 strávil ve vězení čtyři roky a dva měsíce po procesu v Annecy v březnu 1998. Navzdory těmto událostem zůstal zapojen do uměleckých aktivit, spoluzaložil Les Auteurs Réunis v roce 2005, které bylo zodpovědné za Le Coq des Bruyères a Le Bar des vieux cons . Účastnil se alba La verVe et la Joie v roce 2011. Patrick Font zemřel 6. dubna 2018 ve věku 77 let na komplikace z dlouhodobého onemocnění jater a zanechal po sobě složité dědictví ve francouzské komedii.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Patrick Raynal

Patrick Raynal, narozený jako Bernard Giraud ve Vierzonu 29. května 1926, byl francouzský chansonier a humorista. Jeho umělecká cesta začala po druhé světové válce ve věku 20 let, kdy se rozhodl věnovat kariéře umělce. Vyrůstal v skromné rodině s komunistickým otcem a zažil rané problémy, včetně častých vylučování ze školy a krátkého útěku z domova ve věku 13 let. Jeho první vystoupení zahrnovala napodobování Charlese Treneta během vojenské služby, což mu vyneslo přezdívku „zpívající šílenec z Vierzonu“. Následně se vydal na hudební divadelní dráhu jako „venkovský komik“ a přijmul své venkovské kořeny. Raynal získal na popularitě v 50. letech, zpočátku vystupoval v regionu Berry a později celostátně. Jeho komediální styl se často vyznačoval satirickými zobrazeními zemědělců z Berry, ztělesněnými rodinou Berlodiot a zejména postavou Berlodiota, karikatury s výrazným přízvukem. Vystupoval v takových místech jako Caveau de la République, kde si vytvořil přátelství s Pierrem Dacem a Francisem Blanchem, a později se objevil na jevištích jako Bobino a Olympia. Během své kariéry, která trvala zhruba 50 let, nahnal velké množství singlů o velikosti 45 otáček za minutu a dosáhl značné popularity v regionu Berry i mimo něj, přičemž získal dvě zlaté desky. Kromě jevištních vystoupení a nahrávek se Raynal objevil i v několika filmech, včetně Le journal d'une femme en blanc (1965) po boku Marie-José Nat, stejně jako ve filmech Babette s'en va-t-en guerre (1960), Le Magot de Josepha (1962) a Les grandes familles (1966). Otevřeně kritizoval aspekty pařížské kultury, zejména konzumní společnost, kterou vnímal jako stresující, neuctivou a uniformní, a vyjadřoval nespokojenost i s „nouvelle cuisine“. Za svou práci získal uznání, včetně Prix de l'humour v roce 1971 a dvakrát Prix Fernand Raynaud, v letech 1971 a znovu v roce 1989. Byl také oceněn titulem Chevalier des Arts et des Lettres, Grand Officier de la Ligue du Bien Public a medailemi od města Paříže a Sacem. Po odchodu do Anzy-le-Duc se svou manželkou Claudie pokračoval ve vystupování na charitativních představeních pro organizace jako liga proti rakovině a asociace pro slepé psy. Patrick Raynal zemřel v nemocnici Paray-le-Monial 1. května 2010.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Philippe Lellouche

Philippe Lellouche travaille comme acteur, réalisateur, scénariste, animateur de télévision et chanteur. Il partage le métier d 'acteur avec son frère, Gilles Lellouche.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Philippe Meyer

Philippe Meyer, narozený 25. prosince 1947 v Germersheimu, Německo, je mnohostranná osobnost známá jako novinář, humorista, spisovatel a osobnost rozhlasu a televize. Jeho cesta začala v roce 1965, kdy začal studovat právo a sociologii na Univerzitě v Paříži-Nanterre. Během tohoto období pracoval také jako pedagog v klubu pro prevenci juvenilní delikvence v Paříži, což dokládá jeho raný zájem o společenské otázky. Meyerovo zapojení do studentské aktivity je patrné z jeho role předsedy stávkového výboru v Nanterre v listopadu 1967 a účasti na protestech v květnu 1968 po boku Paula Ricœura. Meyerovy intelektuální zájmy přesahovaly hranice Francie, jelikož v roce 1968 získal stipendium od Franco-Quebeckého úřadu pro mládež na studium reakcí na juvenilní delikvenci v Quebecu. Tato zkušenost se ukázala jako zásadní a vedla k navázání kontaktů s významnými osobnostmi, jako byli René Lévesque, Denys Arcand, Michel Chartrand a Gilles Vigneault. V roce 1977 obhájil svou doktorskou dizertaci „L'Enfant et raison d'État“ pod vedením Annie Kriegelové a Phillipa Arièse. Pracoval také jako výzkumník v Centre de santé mentale pod vedením profesora Phillipa Paumelleho. Od března 1982 Meyer začal pracovat pro rozhlasové stanice veřejnoprávního vysílání a moderoval pořad 'Télescopages' na France Inter od roku 1982 do roku 1989. Meyerova kariéra v médiích pokračovala pořadem 'Allegro serioso' na France Culture (1984-1995) a 'Libre examen' (1995-1998). Je obzvláště uznáván pro svou každodenní humornou rubriku na France Inter v letech 1989 až 2000, která začínala heslem 'Šťastní obyvatelé...' a končila frázemi jako 'Žijeme moderní éru'. Moderoval pořad 'L'Esprit public' na France Culture v letech 1998 až 2017, po jeho ukončení jej pokračoval ve formě podcastu. Také uváděl pořad ‘La prochaine fois, je vous le chanterai’ na France Inter v letech 2000 až 2016. Meyer se objevil ve filmech jako 'It begins today' a 'The Case Picpus,' a v televizním seriálu 'Maigret.' Nedávno vydal knihu portrétů a vzpomínek 'La prochaine fois, je vous l'écrirai' a pokračuje v moderování podcastu 'Le Nouvel Esprit Public', ve spolupráci s veřejnými intelektuály.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Philippe Val

Philippe Val, narozený 14. září 1952 v Neuilly-sur-Seine, je francouzský novinář, zpěvák a komik. Jeho rodiči byli řezník René Vol, který později změnil své jméno na Val, a kadeřnice; byl čtvrtý a poslední ze čtyř sourozenců. Ve věku 17 let nedokončil školu, aby se věnoval hudbě, což projevovalo jeho ranou tendenci k uměleckému vyjádření. Valova komediální cesta začala duem Font et Val, který vznikl v 70. letech s Patrickem Fontem. Zpočátku vystupovali jako angažovaní skladatelé v podnicích jako La Pizza du Marais, Théâtre de Dix heures a Vrai Chic Parisien, doprovázeni Paulem Castanierem do roku 1989 a později Emmanuelem Binetem. Na počátku 80. let občas dával sólové koncerty, někdy s sebou i svým psem Jeffem. V roce 1973 spolupracoval se zpěvačkou Anne Vanderlove na jejím politicky angažovaném albu 'Non'. Krátce v roce 1991 redigoval La Grosse Bertha a v roce 1992 spoluzaložil druhou verzi Charlie Hebdo společně s Cabu, kde působil jako editor a ředitel do roku 1992. Později se vrátil k režii Charlie Hebdo v letech 2004 až 2009, kdy v roce 2005 publikoval karikatury Muhammada z Jyllands-Posten, což vedlo k jeho zproštění obžaloby z podněcování nenávisti v roce 2007. Publikoval několik knih, včetně 'Vingt ans de finesse' (1992) a 'Malaise dans l’inculture' (2015). Po odchodu z Charlie Hebdo v roce 2009 se Val stal ředitelem rozhlasové stanice France Inter, funkci zastával do roku 2014. Vydal alba 'Paris-Vincennes' (1996), 'Hôtel de l’univers' (1999) a 'Philippe Val' (2004). Val se otevřeně vyjadřuje k politickým otázkám, v roce 2018 napsal manifest proti antisemitismu a ostře se staví proti skupinám jako Front National a katolické integristy. Od roku 2021 působí jako týdenní publicista rozhlasové stanice Europe 1. Jeho kariéra odráží různorodé zapojení do francouzské kultury a společnosti, vyznačující se jak tvůrčí spoluprací, tak i redakčním vedením.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Pierre Levassor

Pierre-Thomas Levassor (* 25. ledna 1808 ve Fontainebleau) je francouzský herec. 4. ledna 1870 ve druhém arrondissemu Paříže. Jeho pohřeb je na hřbitově Montmartre.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Pierre Repp

Pierre Repp, narozený jako Pierre Alphonse Léon Frédéric Bouclet 5. listopadu 1909 v Saint-Pol-sur-Ternoise, byl francouzský humorista a herec. Zpočátku studoval na Conservatoire de Lille a získal maturitu, než sloužil v armádě na počátku 30. let. Po vojenské službě se přestěhoval do Paříže a zahájil svou kariéru vystupováním v kabaretech. Jeho sňatek s Ferdinande Alice Andrée Bouclet, jeho sestřenicí, proběhl 14. srpna 1930 v Lille. Často vystupoval v music-hallech a kabaretech jak v Paříži, tak na turné, čímž se etabloval jako významná postava ve francouzské zábavě. Reppův komediální styl se vyznačoval jeho jedinečným „talent de bafouilleur“, tedy nadáním k koktání. Zábavně simuloval koktání, často nahrazoval slova překvapivými alternativami a využíval slovní hříčky. Zejména slavná skeč "Les crêpes" demonstrovala recept s komickými výslovnostními nepřesnostmi a zůstává vtipnou referencí, jak poznamenal Stéphane De Groodt. Tato skeč byla také vydána jako píseň na desce v roce 1960 spolu s dalšími písněmi jako 'La Machine à laver'. Spolupracoval s umělci jako Boris Vian a Fernand Raynaud a vystupoval v mnoha divadelních hrách a televizních pořadech, včetně televizních pořadů Guye Luxe v 70. letech a pořadů Michela Druckera. Jeho vystoupení se rozšířila i na belgickou televizi do pořadu 'Zygomaticorama'. Během své kariéry hrál Repp v přibližně 100 filmech, často jako vedlejší postava, včetně pozoruhodných titulů jako 'Bonjour sourire' a 'Les Quatre Cents Coups,' čímž si zajistil své místo ve francouzské filmové historii. Účastnil se také filmu 'Le Nouveau Testament' po boku Fernanda Graveyho. V roce 1982 vystoupil v Casinu de Paris pro Fondation Perce-Neige. Byl členem Société des Rosati. Pierre Repp zemřel 1. listopadu 1986 ve věku téměř 77 let v Plessis-Trévise a byl pohřben na novém hřbitově ve Vincennes. V roce 2018 vyšla studie s názvem 'Pierre Repp, Bégayer, exister, écrire' od Nicolase Le Golvana, která se zabývala jeho životem a dílem.

Zobrazit profil