Globální adresář talentů

Adresář komiků

Procházejte profily komiků, stručné životopisy, zemi původu a oficiální odkazy.

1801 komiků

Alban Ivanov

Alban Ivanov je francouzský humorista, komik a improvizátor. Narodil se 10. září 1984 v Narbonně ve Francii a má ruský původ. V jedenácti letech objevil vášeň pro komedii a v roce 1997 začal umělecky vystupovat s Ligou improvizace Yvelines. Absolvoval školení v divadelní improvizaci u Alaina Degoise v Déclic Théâtre a později se stal členem společnosti Déclic Théâtre. Jeho celé jméno je Alban Maurice Igor Yvinaï Juvénal. Ivanovova kariéra zahrnuje různé role a spolupráce. Od roku 2002 do roku 2004 se objevil v televizních reklamách pro AOL a Bouygues Telecom a hrál v několika televizních seriálech, jako například Âge sensible , L'Instit a SOS 18 . V roce 2002 vystupoval s trupou Trait d'Union a v roce 2005 v duu Not mo Molière s Djemelem Barekem. Objevoval se také v kolektivních pořadech od roku 2004, včetně Les Soirées Cecilia a La Famille . V roce 2008 hrál v humorném miniseriálu Dur dur d’être le fils de… a od roku 2009 moderoval otevřené večery v Jamel Comedy Club. Seznámil se s Jamelem Debbouzem, který mu pomohl nastartovat kariéru, a Debbouze ho později pověřil vedením Jamel Comedy Club. Ivanov získal uznání pro svou improvizaci a skečovou komedii. Filmovou premiéru zažil v roce 2011 ve filmu Les Mythos , následně hrál v filmech jako Anyone (2014), Le Sens de la fête (2017), Le Grand Bain (2018) a Patients (2017), za který získal cenu za nejlepší mužský výkon na Filmovém festivalu v Sarlatu v roce 2016. Provedl dabing Pumbaa ve francouzské verzi filmu Král Lev (2019) a objevil se ve filmu Le Dernier Mercenaire (Netflix) s Jean-Claudem Van Dammem. V roce 2012 uvedl své první sólové představení Alban Ivanov et les autres , následované představením Élément perturbateur v roce 2015. V současné době cestuje se svým novým představením 'Vedette 2.0' a v roce 2024 se zúčastnil čtvrté sezóny pořadu ‘LOL: Qui rit, sort’ na Amazon Prime Video.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Albert Algoud

Albert Algoud, narozený 23. března 1950 v Asnières-sur-Seine, je francouzský humorista s rozmanitou a dlouhou kariérou. Pochází z rodiny spisovatelů; jeho otec byl François-Marie Algoud a je vnukem dalšího Alberta Algouda, oba autoři. Předtím, než se proslavil v komedii, Algoud pracoval jako učitel francouzštiny od roku 1976 do roku 1988 a vyučoval v Haute-Savoie, La Roche-sur-Foron a Poissy. Jeho raný život zahrnoval krátké období politického zapojení, včetně účasti ve Action Française a později v Gauche prolétarienne, i když odešel kvůli ideologickým neshodám. Algoudova komediální cesta začala v rádiu, zpočátku s pořadem "Contrebande" v Annecy kolem roku 1970. Širší uznání získal díky své práci na programech Canal+, jako například Nulle Part Ailleurs a Karl Zéro , kde hrál postavu Pintimberta po boku Karla Zéra. Podílel se také na psaní skečů pro Nulle Part Ailleurs s Antoinem de Caunesem a Laurentem Chalumeauem. Mezi lety 1989 a 1990 sdíleli Antoine de Caunes, Karl Zéro a on moderátorské povinnosti v komediálním rádiovém programu vysílaném na RFM. Jeho humor je popisován jako absurdní a učený, spojující satiru a kulturní odkazy, a je známý svými imitacemi politických osobností, jako jsou Hu Jintao, Vladimir Putin a Usáma bin Ládin. V roce 1994 spoluvytvořil parodii zpravodajství Zérorama s Christophem Bertinem a objevil se v Karl Zérově satirickém zpravodajském programu Le Vrai Journal de Karl Zéro . Algoudova kariéra se neustále vyvíjí. Od roku 1999 do roku 2002 moderoval kulturní magazín La partie continue na France Inter. Napsal řadu knih, zejména se zaměřujících na svět Tinta, včetně slovníku kletby kapitána Haddocka a neautorizované biografie Madame Castafiore. V roce 2023 vydal Le Prof qui a sauvé sa vie , autobiografický komiks. V současné době se objevuje jako 'Père Albert' v pořadech France Inter Le Fou du roi a À rebrousse poil a od roku 2015 je publicistou v pořadu La Bande originale . Jeho syn Boni byl diagnostikován s autismem přibližně 27 let před současnou dobou, o čem Algoud veřejně hovoří. Zůstává plodným autorem a napsal kolem deseti knih věnovaných Tintinovi, včetně Le dictionnaire amoureux de Tintin , oslavující La Roche-sur-Foron.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Albert Meslay

Albert Meslay je francouzský humorista, narozený 9. května 1956. Předtím než se plně věnoval komedii, pracoval Meslay jako programátor a analytik systémů, přičemž ho druhá pozice nenaplňovala. Studoval ekonomii a začal vystupovat v malých klubech a bistrech v Bretani. Meslayho komediální styl se vyznačuje absurditou, hříčkami se slovy a nelogickým uvažováním. Jeho humor kombinuje slovní hříčky, imitace postav jako Émile Zola, Gandhi, Jean Moulin, Plinius Starší a bankéř Christofera Kolumba, a obecně pocit absurdity. Často je považován za patafižičana a specialistu na patafiiku. Do Paříže se přestěhoval v roce 1996 poté, co v roce 1993 opustil své zaměstnání. Vystupoval na místech jako Point Virgule, Café de la Gare a Théâtre Trévise. V roce 1995 získal cenu Devos d'Or na Festivalu de Monnaie, kterou mu předal Raymond Devos. Během své kariéry se Meslay objevil v mnoha rozhlasových a televizních pořadech, včetně pořadu Stéphane Berna 'Le fou du roi' na France Inter v letech 2001 až 2003, Patrick Sébastien’s “Etonnant et Drôle” v roce 1996, Michel Drucker's "Faites la fête" v letech 1997 až 1998 a Laurence Boccolini’s “Rien à voir” mezi lety 1999 a 2000. Mnoho televizních pořadů je výsledkem jeho kreativity, zejména 'L'Albertmondialiste,' 'Albert Meslay au Point-Virgule,' 'Je pense, mais je ne me comprends pas,' 'Je délocalise' a 'La joyeuse histoire du monde.' V roce 2000 vydal 'La Cosmochérette' s revidovaným vydáním v roce 1980. Meslay je členem Académie Alphonse-Allais a objevil se v televizním seriálu "C'est la crise" v roce 2013 a ve filmu 'Salauds de pauvres' v roce 2019. Pokračuje v turné, jeho nejnovější představení 'Je n’aime pas rire, ça me rappelle le boulot,' vytvořené v roce 2023, stále vystupuje v roce 2026.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Alex Lutz

Narodil se 25. srpna 1978 ve Štrasburku, Dolní Rýn, Alex Lutz pracuje ve Francii jako herec, humorista, režisér, dramatický autor, spisovatel a režisér.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Alex Métayer

Alex Métayer, narozený jako Alexandre Marcel Jacques Métayer 19. března 1930 v Berre-l'Étang, byl francouzský humorista. Jeho rodiče přestěhovali rodinu do Alžírska v roce 1936, kde prožil svá formující léta, než se v roce 1945 vrátil do Francie po druhé světové válce. Již v raném věku projevil hudební nadání, získal první cenu za hru na klarinet a pracoval jako hudebník, než se pustil do jiných rolí, jako animátor, starosta vesnice a manažer zábavy v Club Med. Métayer zahájil svou kariéru v raných 60. letech vystupováním v kabaretech a získal značnou pozornost, když v roce 1964 otevřel koncert George Brassense v Bobinu. Pokračoval ve budování své reputace účastí v rozhlasové show 'L'Oreille en coin' od roku 1966 do roku 1968 a vystupováním v různých prestižních divadlech, včetně Théâtre de la Ville, Olympia a Casino de Paris. Jeho komediální styl zahrnoval nošení bílého obleku na jevišti a pozorování běžných lidí, často s použitím 'pied-noir' přízvuku z jeho doby v Alžírsku. Prezentoval také pořady v Bobinu, včetně ‘Les femmes et les enfants d’abord’ v roce 1983. Během své kariéry vytvořil Métayer řadu sólových představení, počínaje 'Mémoire d'un amnésique' v roce 1975 a následně s názvy jako 'Nous on s'aime,' 'La Vie en VO' a 'Merci disco.' Režíroval tři filmy: 'La Vie des seins' (1973), 'Le bonheur se porte large' (1988) a 'Mohamed Bertrand-Duval' (1991). V roce 1993 mu představení 'L'Opéra comique' vyneslo Grand Prix de l'humour od Sacem a nominaci na nejlepšího humoristu na Victoires de la musique. Jeho poslední představení, 'Alex perd la tête,' uvedené v roce 2000 v Théâtre du Palais Royal, se vyznačovalo profesorským tónem a zamýšlelo se nad postoji lidí. Alex Métayer zemřel 21. února 2004 v Levallois-Perret na rakovinu a je pohřben na hřbitově Montparnasse; v Berre-l’Étang nese ulice jeho jméno.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Alexandre Astier

Alexandre Astier je mnohostranný francouzský umělec, narozený 16. června 1974 v Lyonu. Je to všestranná osobnost, která se věnuje rolím humoristy, scenáristy, skladatele, režiséra, střihače, spisovatele a také herce. Jeho rodiče, Lionnel Astier a Joëlle Sevilla, jsou také herci a producenti, což přispělo k jeho ranému seznámení s divadelním uměním. Alexandre Astier má kořeny z regionu Gévaudan po otcovské linii a italsko-španělský původ po mateřské straně a je nevlastním bratrem herce Simona Astiera. Astierovo umělecké putování začalo formálním hudebním vzděláním; studoval hudbu na Lyonské konzervatoři již od šesti let, se zaměřením na kontrabas, orchestraci a sborové zpěvy, a později v roce 1989 navštěvoval Americkou školu moderní hudby v Paříži. Věnoval se také studiu herectví a scenáristiky. Mezi jeho rané práce patří psaní a hraní ve hrách jako 'Le Jour du froment' a 'Nous crions grâce,' a spolupůsobení při psaní, hraní a skládání hudby pro krátké filmy jako Soyons sport a Un soupçon fondé sur quelque chose de gras v roce 2001. Krátký film Dies Irae , který režíroval v roce 2002, sloužil jako základní návrh pro jeho nejznámější tvorbu, Kaamelott . Je znám především díky Kaamelott , televiznímu seriálu, který vytvořil, režíroval, napsal, sestříhal, skládal hudbu k němu a hrál v něm od roku 2005 do roku 2009, původně vysílanému na M6. Čtyři z jeho sedmi dětí se objevily ve show. Astier se také objevil ve filmech jako Hey Good Looking! (2006), Asterix at the Olympic Games (2006), LOL (2009) a All Three of Us (2015). Režíroval David et Madame Hansen (2012) a spolurežíroval animované filmy Asterix: The Mansions of the Gods (2014) a Asterix: The Secret of the Magic Potion (2018). Hrál také v komických pořadech jako Que ma joie demeure! (2012) a L'Exoconférence (2014). V současné době adaptuje Kaamelott do trilogie filmů, přičemž první film, Kaamelott: Premier Volet , byl uveden v roce 2021. Plánuje také vydat sérii komiksů, Kaamelott Résistance , které mají překlenout mezeru mezi televizním seriálem a nadcházejícími filmy, a natáčení tohoto projektu začalo v lednu 2019. Alexandre Astier vlastní zámek v Ardèche, kde skladuje své hudební nástroje.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Alma Brami

Alma Brami je francouzská spisovatelka, uznávaná pro svou tvorbu jak jako románistka, tak i dramatička. První uznání získala v roce 2008 vydáním románu 'Sans elle,' který získal řadu ocenění. Po tomto prvním úspěchu pokračovala ve vydávání románů včetně 'Ils l’ont laissée là' v roce 2009 a 'Tant que tu es heureuse' v roce 2010. První tři tyto romány byly přeloženy a vydány v Číně v září 2011, čímž se rozšířil její mezinárodní okruh čtenářů. Rozšířila svou literární tvorbu dále románem 'C’est pour ton bien' v roce 2012 a 'Lolo' v lednu 2013, stejně jako 'J’aurais dû apporter des fleurs' v letech 2014 a 2016. Bramino kreativní činnost sahá nad rámec románů. V roce 2011 vydala svou první dětskou knihu 'Moi, j’aime pas comme je suis.' Napsala také monolog 'Mardi c'est le jour du poulet' pro festival 'Le Paris des femmes' v roce 2016, který byl následně přepracován do 'L’Ombre' později ve stejném roce. Mezi její nedávné práce patří román 'Ils sont moi, je suis eux,' vydaný v roce 2023. Kromě toho je Brami autorkou pro filmy a spolupracovala na scénáři filmu 'A Dangerous Game' s Karine Silla. Toto drama, zaměřené na pár a jejich hosta, produkuje Thelma Films a má být uvedeno ve Francii 20. ledna 2027 pod názvem 'Un jeu dangereux,' s plánovanou filmovou adaptací jejího románu 'Qui ne dit mot consent'. Bramiho tvorba zahrnuje i dětskou literaturu, například knihu 'Je ne veux plus être un loup' (Nechci být vlk), určenou pro děti od 3 let. Tato kniha s ilustracemi od Aurélie Grand se zabývá předsudky a stereotypy vůči zvířatům prostřednictvím příběhu, ve kterém se různá zvířata – včetně vlka, prasete, kozy, slimáka, žížaly, krokodýla, medvěda a myši – vzepřou svým negativním povostem a uspořádají oslavu péče o sebe navzájem. Kniha je popisována jako óda na svobodu a bratrství, která čtenáře povzbuzuje k tomu, aby se osvobodili a byli sami sebou. Od roku 2024 vede rozhovory v rámci série 'Alma invite,' čímž pokračuje ve svém zapojení do kontaktu s publikem a dalšími tvůrci.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Jean- Hugues Lime

Jean- Hugues Lime, narozen 2.8. prosince 1958 v Montferleil, je francouzský herec, který podnikl své první kroky v Théâtre de Bouvard; Pracuje také jako režisér a spisovatel.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Jean-Guy Fechner

Jean-Guy Fechner, narozený 2. března 1947 v Agenu ve Francii, je mnohostranný umělec. Definuje se jako herec, humorista, skladatel, bubeník a producent. Mezi jeho rodinu patří bratr Christian Fechner, který je také producentem, a syn Sébastien Fechner, který se stejnou profesí sdílí. V 79 letech se blíží k 80. narozeninám, které oslaví 2. března. Fechnerova kariéra začala v červnu 1966, kdy se připojil k hudební skupině Les Charlots, původně známé jako Les Problèmes. Nahradil Donalda Rieubona na pozici bubeníka a členem zůstal až do června 1976. Během této doby získali Les Charlots uznání díky parodiím sugestivních písní a dosáhli značného úspěchu ve filmu, včetně účinkování ve filmech La Grande Java , Les Bidasses en folie a Le Grand Bazar . Skupina prošla několika změnami názvu, než se usadila na Les Charlots. Významnou událostí bylo vystoupení Les Problèmes jako předskokana pro The Rolling Stones v roce 1966. Skupinu opustil po natočení filmu Bons baisers de Hong Kong . Po odchodu z Les Charlots pracoval Fechner se svým bratrem ve studiích Fechner. Jeho filmografie zahrnuje účasti v přibližně deseti filmech mezi lety 1970 a 1975, stejně jako epizodické role v pozdějších produkcích jako Trop c'est trop a Au bistro du coin . Hrál také ve filmech jako Fools Run Amok in Spain (1972) a The Cardboard Box (2004). Fechner skládal hudbu k několika filmům, včetně Les fous du stade , Les Charlots font l'Espagne a Bons baisers de Hong Kong . Dohlížel na reklamní kampaň pro Les Bronzés 3 . V roce 1975 působil jako herec i hudební producent u filmu Best Kisses from Hong Kong . Účastnil se dokumentárního filmu z roku 2013 Les Charlots Intime a v květnu 2016 se s Les Charlots znovu setkal k oslavě jejich 50. výročí, vystoupil naživo po téměř 40leté přestávce. V roce 2014 se vrátil k Les Charlots a zůstává členem. Fechnerova kariéra trvala 43 let a zahrnovala role v televizních seriálech i filmech. V roce 2008 se objevil ve Vivement dimanche s Les Charlots a v roce 2013 se stal členem 'Les Grosses Têtes'. V roce 2014 se zúčastnil hudební plavby pro seniory do Španělska a v roce 2012 vydal knihu Définitivement Charlots . V roce 2022 hrál ve hře Les Vieux fourneaux . Fechner utrpěl v roce 2022 cévní mozkovou příhodu (mrtvici). V současné době vede klidný život mimo kameru.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Jean-Jacques Peroni

Jean-Jacques Peroni je francouzský humorista, narozený 21. února 1953, i když některé databáze uvádějí rok narození 1955. Vyrůstal v Paříži a navštěvoval lycée Voltaire v 11. obvodu. Jeho otec, Victor Peroni, byl sportovní novinář, který pracoval pro publikace jako L'Equipe, France Football a Football magazine. Peroni zahájil svou kariéru psaním her v kavárenských divadlech v 70. letech, někdy spolu s Jean-Paulem Sèvres a dalšími humoristy jako Jean-Hugues Lime. Je ženatý a má syna jménem Jules. Peroniho komediální styl zahrnuje hříčky a slovní hříčky, často popisovaný jako ostrý jazyk a růžové myšlení. Psal a účinkoval v hrách včetně 'Couple moi l'souffle' (1979), 'Les blaireaux sont fatigués' (1982) a 'J'aurais pu être votre fils' (1982). Od roku 1982 se účastnil televizní show 'Le Théâtre de Bouvard'. Přispíval také do časopisů jako Hara-Kiri a La Grosse Bertha. Často je zmiňován jako Peroni. Jeho tvorba je popisována jako ostrá, ale vtipná, a nešetří nikoho – ženy, umělce, politiky ani tabu témata. Významná část nedávné kariéry Peroniho se soustředila na jeho spolupráci s Laurentem Gerrou. Společně moderovali pořad 'En route vers l'an débile' na Europe 1 a později 'Le Grand Juron' a 'Un doigt dans l'actu' na RTL od roku 2007. Vytvořili Laurentův první sólový program v roce 1999 a pokračovali ve spolupráci i u dalších pořadů. Je autorem tří CD, které interpretoval Laurent Gerra: 'Ma cabane au fond du jardin' (single) a kompilace 'RTL Élections matinales' a 'Élections matinales volume 2'. Peroni se pravidelně účastnil rozhlasového pořadu 'Les Grosses Têtes' od května 1998 do dubna 2021 a čtyřikrát v něm vyhrál Le Grand Concours des Grosses Têtes (2004, 2005, 2006, 2008). V březnu 2021 veřejně kritizoval pořad 'Les Grosses Têtes' a Laurenta Ruquiera, což vedlo k jeho odchodu po 22 letech. Je autorem několika knih, včetně 'Les Carnets d'un malfaisant' (2004) a 'Remettez-nous ça' (2008).

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Maurice Edmond Sailland

Maurice Edmond Saillant, známý profesionálně jako Curnonsky a přezdívaný 'Cur', se narodil 12. října 1872 v Angers ve Francii. Jeho matka, Blanche Alphonsine Mazeran, zemřela krátce po jeho narození a jeho otec, Edmond Georges Saillant, ho opustil. Následně byl vychován svou babičkou v Angers a navštěvoval Collège Saint-Maurille. Přibližně ve věku 18 let se přestěhoval do Paříže s cílem pronásledovat kariéru novináře a studovat na École normale supérieure. Curnonsky začal psát pro různé publikace, včetně La Vie parisienne, Le Music-Hall illustré du matin a Comœdia. V roce 1895 pracoval jako literární asistent u Willyho a společně s Paulem-Jeanem Touletem napsal několik románů. Alphonse Allais mu navrhl pseudonym 'Curnonsky,' který začal používat. Curnonskyho tvorba zahrnovala různé oblasti, včetně reklamních textů pro společnosti jako Pyrex a Michelin, a někteří ho považují za téměř vynálezce psaní na zakázku. Napsal nebo se podílel na psaní mnoha knih a novinových sloupků a byl také humoristou a kritikem hudebních revue. Curnonskyho příspěvky do světa kulinářství byly významné. Jméno Bibendum pro postavičku Michelin Man vzniklo díky němu v roce 1907 a od listopadu téže roku psal pro Michelin týdenní rubriku 'Les Lundis de Michelin'. V roce 1927 byl zvolen 'Princem gastronomie' v průzkumu hlasování zhruba 3000 kuchařů. Od roku 1921 do roku 1928 spolu s Marcelem Rouffem napsal 28 svazků 'La France Gastronomique', které čítaly celkem 3000 stran a více než 5000 receptů. V roce 1928 založil Académie des gastronomes, jehož prvním prezidentem byl až do roku 1949 a v roce 1947 spustil časopis Cuisine et Vins de France. Curnonsky zemřel 22. července 1956 v Paříži ve věku 83 let a zanechal po sobě rozsáhlé dílo, které upevnilo jeho pověst 'Prince gastronomie'.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Muriel Robin

Muriel Robin je francouzská humoristka, herečka, režisérka a divadelní režisérka, narodila se 2. srpna 1955 v Montbrisonu (Loire). Jejími rodiči byli Antoine Robin a Aimée Marie Joséphine Rimbaudovi, obchodníci s obuví. Byla nejmladší ze tří dcer, měla dvě sestry, Nydii a Martine. Po potížích se školou a dvakrát neúspěšné maturitě pracovala v rodinném obchodě s obuví od roku 1975 do roku 1976. V roce 1977 se přestěhovala do Paříže, aby studovala herectví na Cours Florent, a následně byla přijata do Conservatoire national supérieur d'art dramatique de Paris, kde v roce 1980 s vyznamenáním absolvovala. Po absolvování konzervatória se krátce vrátila k prodeji obuvi v Saint-Étienne. Její kariéra nabrala na obrátkách, když se v roce 1981 připojila k divadelní společnosti Rogera Loureta, Les Baladins en Agenais, v Monclar, kde se seznámila s Eliem Semounem a Annie Grégorio. Humorní styl Muriel Robin zahrnoval spolupráci s Pierrem Palmadem, kterého považovala za svého mužského alter ega. Spolu s ním napsala a hrála ve 'Maman ou Donne-moi ton linge, je fais une machine' v roce 1987 a získala širší veřejné uznání díky televiznímu pořadu 'La Classe' ke konci 80. let. Její první sólové představení 'Les majorettes se cachent pour mourir' uvedeno v roce 1988, režíroval Roger Louret. V 90. letech se objevila v hrách jako 'Tout m’Enerve', 'Bedos-Robin', 'Feu la Ma La Mère' a 'On purge Bébé' a hrála ve filmech jako 'Les Visiteurs 2' v roce 1997. V roce 2007 získala Mezinárodní Emmy Award za svou roli v televizním filmu "Marie Besnard, l'empoisonneuse." Od roku 2001 se zapojila do 'La Chaine de l’Espoir' a podporovala koncerty Enfoirés od roku 1992 do roku 2007. V současné době připravuje nové představení, které spojuje surrealistickou fantazii s citlivou poezií, s cílem 'opět okouzlit' život.

Zobrazit profil