Globální adresář talentů

Adresář komiků

Procházejte profily komiků, stručné životopisy, zemi původu a oficiální odkazy.

1899 komiků

Dany Boon

Dany Boon, narozený jako Daniel Farid Hamidou v roce 1966, je všestranná francouzská osobnost působící jako herec, režisér, scenárista a producent. Pochází z Armentières (Nord), Francie, a jeho rodinné zázemí odráží různé původy; jeho otec, Ahmed Hamidou, se narodil v Alžírsku roku 1930 a zemřel v Lille v roce 1992, zatímco jeho matka, Danièle Ducatel, je Francouzka. Boon má pět dětí ze tří manželství. V roce 2002 konvertoval k judaismu. Booonova kariéra začala v 90. letech jako humorista vystupující na jevišti a vydělávající si peníze prací pantomima v Paříži. Studoval grafické umění na École supérieure des arts Saint-Luc v Tournai, Belgie. Přijal pseudonym Dany Boon inspirovaný Danielem Booneem, americkým oborem z televizního seriálu. Mezi rané vystoupení patřily večery otevřeného mikrofonu a pouliční pantomima, aby se vyhnul vojenské službě. Od roku 1992 začal uvádět sólová představení, často ztvárňující různé postavy sdílící své neštěstí, se skeči založenými na každodenních situacích. Patrick Sébastien se stal jeho producentem v roce 1993. Jeho průlom nastal v roce 2008 s filmem Welcome to the Sticks ( Bienvenue chez les Ch'tis ), který režíroval a hrál v něm hlavní roli. Film zaznamenal obrovský úspěch v kinech, překonal francouzské rekordy a celosvětově vydělal přes 26,7 milionu diváků, z toho 20,49 milionu ve Francii, čímž se stal nejvýdělečnějším francouzským filmem v domácích kinech. Boon za tento projekt získal 26 milionů eur. Pokračoval v režii a produkci populárních filmů, včetně Raid dingue (2017), který obdržel cenu César du public, stejně jako Rien à déclarer (2010), Supercondriaque (2014) a La Ch'tite Famille (2018). Dále daboval Olafa ve francouzské verzi filmu Frozen . V roce 2003 vydal Dany Boon à s’baraque et en ch’ti , představení hrané v dialektu Ch'ti, a režíroval divadelní hru La Vie de chantier . V roce 2005 byl nominován na cenu César za nejlepší vedlejší roli za svou roli ve filmu Joyeux Noël . Díky společnostem jako 26 DB Productions Boon nadále natáčí filmy. V roce 2022 byl podveden o 6 milionů eur. Jeho komediální styl zůstává založen na pozorovacím humoru a příbězích řízených postavami, často čerpá ze svých zkušeností a kultury severní Francie. Ve filmu Bimboland se objevil v roce 1998.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Georges Bernier

Georges Bernier, široce uznávaný jako profesor Choron, byl francouzský humorista, spisovatel a novinář. Narodil se 21. září 1929 v La Neuville-aux-Bois (Marne). V raném věku zažil těžkosti, když se ve svých jedenácti letech stal sirotkem poté, co jeho matka, která pracovala jako vrátná, zemřela. V tak mladém věku dokončil základní vzdělání a následně sloužil 28 měsíců v 6. BCCP v Indočíně, přičemž celkem strávil devět let v padákových jednotkách (TAP). Tato zkušenost, spolu s jeho následným propuknutím tuberkulózy po návratu do Francie, pravděpodobně ovlivnila jeho pozdější satiričtícké dílo. Bernierova kariéra v tisku začala pozicemi kolportéra a následně vedoucího prodeje satirických novin *Zéro*. V roce 1960 hrál klíčovou roli při založení vlivného měsíčníku *Hara-Kiri* společně s François Cavanna a Fredem. Název časopisu a jeho počáteční sídlo vycházely z ulice Choron, která se stala jeho pseudonymem. Významně přispíval k *Hara-Kiri*, angažoval se ve psaní a fotoedici a také vytvářel nebo se účastnil falešných reklam a fotomontáží pro Les éditions du Square, které vznikly v roce 1962 při přestěhování redakce. Jeho zapojení se rozšiřovalo i do audiovizuální sféry, zahrnovalo účasti v televizní show Jeana-Christophe Avertyho *Les Raisins verts* a později pravidelně přispíval do *Charlie Hebdo* po jeho založení v roce 1970. Bernier se během své kariéry neustále věnoval různým komediálním formám. V roce 1988 adaptoval své „fiches bricolages“ pro televizi a účastnil se pořadu *Merci Bernard* od Jeana-Michela Ribese. Veřejná hádka s Aurem Atikou se odehrála v roce 1996 na rádiové stanici Radio Nova, což dokazovalo jeho ochotu zapojit se do provokativních diskusí. Vykročil také do dětských médií a vytvořil časopis *Grodada*. Byl otcem komičky Michèle Bernier a dědečkem herečky Charlotte Gaccio. Georges Bernier zemřel 10. ledna 2005 v nemocnici Necker-Enfants Malades v Paříži a byl pohřben na hřbitově Montparnasse. V roce 2008 byl uveden dokument *Choron Dernière*, který měl za cíl uctít jeho život a dílo jako mnohostranné osobnosti francouzského humoru.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Patrick Font

Patrick Font, narozený 27. září 1940 ve Vésinetu, byl francouzský humorista a chansonnier. Svoji kariéru zahájil jako učitel (instituteur) v letech 1961 až 1968. Od 70. let do roku 1995 tvořil komediální duo Font et Val s Philippem Valem. Během své kariéry psal texty pro jiné umělce, včetně Thierryho Le Lurona a Christophe Alévêque, čímž demonstroval svou všestrannost ve francouzské zábavní oblasti. Publikoval několik knih, včetně *J'exagère, mais pas assez* v roce 1992 a *Souvenirs d'un cow-boy d'opérette* v roce 2018. V roce 1992 se stal sloupkářem v satirickém časopise Charlie Hebdo a také přispíval do rozhlasové show Rien à cirer na France Inter. V roce 1994 založil Marie Pantalon, školu zaměřenou na divadelní a performance trénink ve Haute-Savoie. Od roku 2007 byl stálým komikem v Théâtre des Deux Ânes v Paříži, kde účinkoval v hrách jako 'Sarkozix Le Gavlois', 'Kadhafi à Paris' a 'Nicolas s'remarie'. Jeho komedie často zahrnovala satirické revue o aktuálních událostech, někdy popisované jako ‘façon Riviera , odkazující na osobnosti jako Sarkozy a Fillon. Fontova kariéra byla výrazně ovlivněna soudními řízeními, která začala v roce 1996. Byl odsouzen za sexuální zneužívání nezletilých a od roku 1996 do roku 2000 strávil ve vězení čtyři roky a dva měsíce po procesu v Annecy v březnu 1998. Navzdory těmto událostem zůstal zapojen do uměleckých aktivit, spoluzaložil Les Auteurs Réunis v roce 2005, které bylo zodpovědné za Le Coq des Bruyères a Le Bar des vieux cons . Účastnil se alba La verVe et la Joie v roce 2011. Patrick Font zemřel 6. dubna 2018 ve věku 77 let na komplikace z dlouhodobého onemocnění jater a zanechal po sobě složité dědictví ve francouzské komedii.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Patrick Raynal

Patrick Raynal, narozený jako Bernard Giraud ve Vierzonu 29. května 1926, byl francouzský chansonier a humorista. Jeho umělecká cesta začala po druhé světové válce ve věku 20 let, kdy se rozhodl věnovat kariéře umělce. Vyrůstal v skromné rodině s komunistickým otcem a zažil rané problémy, včetně častých vylučování ze školy a krátkého útěku z domova ve věku 13 let. Jeho první vystoupení zahrnovala napodobování Charlese Treneta během vojenské služby, což mu vyneslo přezdívku „zpívající šílenec z Vierzonu“. Následně se vydal na hudební divadelní dráhu jako „venkovský komik“ a přijmul své venkovské kořeny. Raynal získal na popularitě v 50. letech, zpočátku vystupoval v regionu Berry a později celostátně. Jeho komediální styl se často vyznačoval satirickými zobrazeními zemědělců z Berry, ztělesněnými rodinou Berlodiot a zejména postavou Berlodiota, karikatury s výrazným přízvukem. Vystupoval v takových místech jako Caveau de la République, kde si vytvořil přátelství s Pierrem Dacem a Francisem Blanchem, a později se objevil na jevištích jako Bobino a Olympia. Během své kariéry, která trvala zhruba 50 let, nahnal velké množství singlů o velikosti 45 otáček za minutu a dosáhl značné popularity v regionu Berry i mimo něj, přičemž získal dvě zlaté desky. Kromě jevištních vystoupení a nahrávek se Raynal objevil i v několika filmech, včetně Le journal d'une femme en blanc (1965) po boku Marie-José Nat, stejně jako ve filmech Babette s'en va-t-en guerre (1960), Le Magot de Josepha (1962) a Les grandes familles (1966). Otevřeně kritizoval aspekty pařížské kultury, zejména konzumní společnost, kterou vnímal jako stresující, neuctivou a uniformní, a vyjadřoval nespokojenost i s „nouvelle cuisine“. Za svou práci získal uznání, včetně Prix de l'humour v roce 1971 a dvakrát Prix Fernand Raynaud, v letech 1971 a znovu v roce 1989. Byl také oceněn titulem Chevalier des Arts et des Lettres, Grand Officier de la Ligue du Bien Public a medailemi od města Paříže a Sacem. Po odchodu do Anzy-le-Duc se svou manželkou Claudie pokračoval ve vystupování na charitativních představeních pro organizace jako liga proti rakovině a asociace pro slepé psy. Patrick Raynal zemřel v nemocnici Paray-le-Monial 1. května 2010.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Patrick Timsit

Patrick Timsit, narozený 15. července 1959 v Alžíru, Alžírsko, je francouzský komik, spisovatel a filmový režisér. Jeho rodina se přestěhovala na pevninské Francii, když mu byly dva roky, kvůli alžírské válce. Dětství prožil v dílně na kůži svých rodičů a po opuštění několika škol získal externě maturitu D. Krátce se věnoval realitám a v roce 1983 založil vlastní agenturu; tato zkušenost později inspirovala jeho komediální skeč 'Les Petites Annonces'. Jeho rodiče byli židovští sefardští a on je z alžírskožidovského původu. Timsitova kariéra zahrnuje širokou škálu rolí na plátně i jevišti. Hrál Karla VIII. Francouzského ve filmu Sans peur et sans reproche (1988) a Michoua ve filmu La Crise (1992), za který byl nominován na Césara za nejlepší vedlejší roli. Je obzvláště známý svým zapojením do komediálního filmu Un indien dans la ville . Objevil se také ve filmu Mayrig (1991) jako Garbis a ve filmu Une époque formidable… (1991). Na počátku 90. let získal uznání pro svůj bystrý komediální tón v televizních vystoupeních. Spolupracoval na scénáři a hrál ve filmu Pédale douce (1996), za který byl nominován na Césara za nejlepší herecký výkon, nejlepší původní scénář nebo adaptaci a znovu za nejlepší herecký výkon. Jeho komedie se často zabývá citlivými tématy, jako je politika, rasismus, antisemitismus a izraelsko-palestinský konflikt. Kromě herectví Timsit prokázal i svůj režisérský talent. Režíroval a hrál v Quasimodo d'El Paris (1999) a L'Américain (2004). Poskytl dabing do mnoha filmů, včetně The Monster (1994), Hercules (1997), Atlantis: The Lost Empire (2001), Shark Tale (2004) a Dragon Hunters (2008). V roce 2006 se zúčastnil pořadu Rendez-vous en terre inconnue . Obdržel čtyři nominace na Césara, uznávající jeho přínos francouzské kinematografii. Pokračuje v herectví a objevuje se v nedávných filmech jako Dalida (2017), The Last Mercenary (2021), Brother and Sister (2022) a It Takes Two to Tango (2025).

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Philippe Lellouche

Philippe Lellouche travaille comme acteur, réalisateur, scénariste, animateur de télévision et chanteur. Il partage le métier d 'acteur avec son frère, Gilles Lellouche.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Philippe Meyer

Philippe Meyer, narozený 25. prosince 1947 v Germersheimu, Německo, je mnohostranná osobnost známá jako novinář, humorista, spisovatel a osobnost rozhlasu a televize. Jeho cesta začala v roce 1965, kdy začal studovat právo a sociologii na Univerzitě v Paříži-Nanterre. Během tohoto období pracoval také jako pedagog v klubu pro prevenci juvenilní delikvence v Paříži, což dokládá jeho raný zájem o společenské otázky. Meyerovo zapojení do studentské aktivity je patrné z jeho role předsedy stávkového výboru v Nanterre v listopadu 1967 a účasti na protestech v květnu 1968 po boku Paula Ricœura. Meyerovy intelektuální zájmy přesahovaly hranice Francie, jelikož v roce 1968 získal stipendium od Franco-Quebeckého úřadu pro mládež na studium reakcí na juvenilní delikvenci v Quebecu. Tato zkušenost se ukázala jako zásadní a vedla k navázání kontaktů s významnými osobnostmi, jako byli René Lévesque, Denys Arcand, Michel Chartrand a Gilles Vigneault. V roce 1977 obhájil svou doktorskou dizertaci „L'Enfant et raison d'État“ pod vedením Annie Kriegelové a Phillipa Arièse. Pracoval také jako výzkumník v Centre de santé mentale pod vedením profesora Phillipa Paumelleho. Od března 1982 Meyer začal pracovat pro rozhlasové stanice veřejnoprávního vysílání a moderoval pořad 'Télescopages' na France Inter od roku 1982 do roku 1989. Meyerova kariéra v médiích pokračovala pořadem 'Allegro serioso' na France Culture (1984-1995) a 'Libre examen' (1995-1998). Je obzvláště uznáván pro svou každodenní humornou rubriku na France Inter v letech 1989 až 2000, která začínala heslem 'Šťastní obyvatelé...' a končila frázemi jako 'Žijeme moderní éru'. Moderoval pořad 'L'Esprit public' na France Culture v letech 1998 až 2017, po jeho ukončení jej pokračoval ve formě podcastu. Také uváděl pořad ‘La prochaine fois, je vous le chanterai’ na France Inter v letech 2000 až 2016. Meyer se objevil ve filmech jako 'It begins today' a 'The Case Picpus,' a v televizním seriálu 'Maigret.' Nedávno vydal knihu portrétů a vzpomínek 'La prochaine fois, je vous l'écrirai' a pokračuje v moderování podcastu 'Le Nouvel Esprit Public', ve spolupráci s veřejnými intelektuály.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Philippe Val

Philippe Val, narozený 14. září 1952 v Neuilly-sur-Seine, je francouzský novinář, zpěvák a komik. Jeho rodiči byli řezník René Vol, který později změnil své jméno na Val, a kadeřnice; byl čtvrtý a poslední ze čtyř sourozenců. Ve věku 17 let nedokončil školu, aby se věnoval hudbě, což projevovalo jeho ranou tendenci k uměleckému vyjádření. Valova komediální cesta začala duem Font et Val, který vznikl v 70. letech s Patrickem Fontem. Zpočátku vystupovali jako angažovaní skladatelé v podnicích jako La Pizza du Marais, Théâtre de Dix heures a Vrai Chic Parisien, doprovázeni Paulem Castanierem do roku 1989 a později Emmanuelem Binetem. Na počátku 80. let občas dával sólové koncerty, někdy s sebou i svým psem Jeffem. V roce 1973 spolupracoval se zpěvačkou Anne Vanderlove na jejím politicky angažovaném albu 'Non'. Krátce v roce 1991 redigoval La Grosse Bertha a v roce 1992 spoluzaložil druhou verzi Charlie Hebdo společně s Cabu, kde působil jako editor a ředitel do roku 1992. Později se vrátil k režii Charlie Hebdo v letech 2004 až 2009, kdy v roce 2005 publikoval karikatury Muhammada z Jyllands-Posten, což vedlo k jeho zproštění obžaloby z podněcování nenávisti v roce 2007. Publikoval několik knih, včetně 'Vingt ans de finesse' (1992) a 'Malaise dans l’inculture' (2015). Po odchodu z Charlie Hebdo v roce 2009 se Val stal ředitelem rozhlasové stanice France Inter, funkci zastával do roku 2014. Vydal alba 'Paris-Vincennes' (1996), 'Hôtel de l’univers' (1999) a 'Philippe Val' (2004). Val se otevřeně vyjadřuje k politickým otázkám, v roce 2018 napsal manifest proti antisemitismu a ostře se staví proti skupinám jako Front National a katolické integristy. Od roku 2021 působí jako týdenní publicista rozhlasové stanice Europe 1. Jeho kariéra odráží různorodé zapojení do francouzské kultury a společnosti, vyznačující se jak tvůrčí spoluprací, tak i redakčním vedením.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Pierre Levassor

Pierre-Thomas Levassor (* 25. ledna 1808 ve Fontainebleau) je francouzský herec. 4. ledna 1870 ve druhém arrondissemu Paříže. Jeho pohřeb je na hřbitově Montmartre.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Pierre Repp

Pierre Repp, narozený jako Pierre Alphonse Léon Frédéric Bouclet 5. listopadu 1909 v Saint-Pol-sur-Ternoise, byl francouzský humorista a herec. Zpočátku studoval na Conservatoire de Lille a získal maturitu, než sloužil v armádě na počátku 30. let. Po vojenské službě se přestěhoval do Paříže a zahájil svou kariéru vystupováním v kabaretech. Jeho sňatek s Ferdinande Alice Andrée Bouclet, jeho sestřenicí, proběhl 14. srpna 1930 v Lille. Často vystupoval v music-hallech a kabaretech jak v Paříži, tak na turné, čímž se etabloval jako významná postava ve francouzské zábavě. Reppův komediální styl se vyznačoval jeho jedinečným „talent de bafouilleur“, tedy nadáním k koktání. Zábavně simuloval koktání, často nahrazoval slova překvapivými alternativami a využíval slovní hříčky. Zejména slavná skeč "Les crêpes" demonstrovala recept s komickými výslovnostními nepřesnostmi a zůstává vtipnou referencí, jak poznamenal Stéphane De Groodt. Tato skeč byla také vydána jako píseň na desce v roce 1960 spolu s dalšími písněmi jako 'La Machine à laver'. Spolupracoval s umělci jako Boris Vian a Fernand Raynaud a vystupoval v mnoha divadelních hrách a televizních pořadech, včetně televizních pořadů Guye Luxe v 70. letech a pořadů Michela Druckera. Jeho vystoupení se rozšířila i na belgickou televizi do pořadu 'Zygomaticorama'. Během své kariéry hrál Repp v přibližně 100 filmech, často jako vedlejší postava, včetně pozoruhodných titulů jako 'Bonjour sourire' a 'Les Quatre Cents Coups,' čímž si zajistil své místo ve francouzské filmové historii. Účastnil se také filmu 'Le Nouveau Testament' po boku Fernanda Graveyho. V roce 1982 vystoupil v Casinu de Paris pro Fondation Perce-Neige. Byl členem Société des Rosati. Pierre Repp zemřel 1. listopadu 1986 ve věku téměř 77 let v Plessis-Trévise a byl pohřben na novém hřbitově ve Vincennes. V roce 2018 vyšla studie s názvem 'Pierre Repp, Bégayer, exister, écrire' od Nicolase Le Golvana, která se zabývala jeho životem a dílem.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Ramzy Bédia

Ramzy Bedia je francouzský herec, scenárista, filmový režisér, producent a humorista. Narodil se 10. března 1972 v 16. obvodu Paříže a má alžírské kořeny, jeho rodiče pocházejí z Kabylie a Oranu. Dětství prožil v Gennevilliers, Hauts-de-Seine, a má mladší sestru Melhu Bediu, která také pracuje v zábavním průmyslu. Bedia zahájil svou kariéru jako komik v roce 1994, což byl klíčový rok, kdy potkal Érica Judora při práci v Galeriích Lafayette. Bedia získal významné uznání po boku Érica Judora jako komediálního dua Éric et Ramzy. Jejich partnerství začalo v roce 1994 a rychle vedlo k úspěchu, včetně vlastního televizního pořadu Les Mots d'Éric et Ramzy na M6. Objevili se také ve televizní sérii H z roku 1998 po boku Jamela Debbouze. Spolupráce dua se rozšířila i do filmu; společně napsali a hráli v La Tour Montparnasse Infernale (2000), přičemž Bediaho ztvárnění okenního myjáka znamenalo průlomovou roli. Mezi další významné spolupráce patří Les Dalton (2004) a Double Zéro (2003). Kromě své práce s Judorem si Bedia vytvořil rozmanitý filmový katalog. Hrál ve filmu Le Ciel, les Oiseaux et... ta mère! v roce 1999 a následně se objevil ve filmech jako Once Upon a Time in the Oued (2005), Bled Number One (2006) a Neuilly Yo Mama! (2009). Ztvárnil roli padoucha Zorgluba ve filmu Dobrodružství Spiroua a Fantasia (2018) a hrál v Taxi 5 (2018) a Call My Agent! (2017). Bedia se také pustil do různých komediálních stylů, spolurežíroval a napsal experimentální komedie Hibou (2016) a Seuls Two (2008), inspirované Quentinem Dupieux. V roce 2011 se s Judorem znovu setkal ve filmu Halal police d’État . Pokračuje v práci ve filmu, včetně rolí ve filmech Merveilles à Montfermeil (2020) a Balle perdue (2020). V současné době Bedia vyvíjí nový film Le jour où tous les Arabes sont partis , který si klade za cíl řešit téma imigrace s humorem.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Richard Cairaschi

Richard Cairaschi je francouzský dramatik, režisér, humorista, spisovatel a hudebník. Narodil se v Nice ve Francii a je komikem a performerem hluboce spjatým s regionem Nissart. Kořeny jeho rodiny v této oblasti sahají až do 13. století a často čerpá inspiraci z míst jako Sospel, Vieux-Nice a Berre-les-Alpes. Cairaschi zahájil svou kariéru jako grafik, vytvářel obaly alb pro Maurise Sgaravizziho. Poprvé vystoupil v Cagnes v roce 1986, zpočátku hrál na mandolínu, než přešel k divadlu. Jeho debut jako herec se uskutečnil s trupou Débi Débo, která debutovala v roce 1987 a byla přijata „La Banda dou Païoun.“ Rozhlasová show 'Le bar des oiseaux,' kterou moderoval s Noëlle Pernou od roku 1984 do roku 1986 na Radiu France Côte d'Azur, představovala významný počáteční krok. Následně vytvořil satirickou komedii 'Le bar des oiseaux,' týdenní seriál vysílaný v regionu FR3 s Noëlle Pernou od roku 1986 do roku 1997; toto představení mu přineslo úspěch a znamenalo začátek jeho umělecké kariéry. Cairaschiho komedie se zaměřuje na postavy z regionu Nissart a zobrazuje je s laskavostí, čímž je činí sympatickými. Jeho humor se vyznačuje smyslem pro 'pantaï' a typickou nissardskou fantazií. Napsal, režíroval a hrál v mnoha hrách, včetně 'L'accordéoniste' (1996) a spolupodílel se na tvorbě a účinkoval v dalších, jako jsou 'Les chaises de la promenade' (1998), 'Arrête de râler' (1999), 'Le clos' (2001), 'Sur les galets' (2002), 'Festin' (2003 – muzikálová komedie), '100 ans de Gym' (2004), '3 Z'en 1' (2007) a 'Rattache-moi ou Nissa 1860' (2010). Režíroval také hry jako 'La belle époque' (2008) a 'Une page à part' (2006). Vytvořil řadu autorských představení, včetně 'Perque non' (1984) a nedávno 'ISSA' (2020). Cairaschi věří, že divadlo je způsob, jak spojit všechny umělecké formy a po dobu více než dvaceti let vystupuje v divadlech v Nice. V roce 2006 vydal 'Le parler à Nice: petit lexique à l'attention des intéressés' a v roce 2013 'La Blette et le Cougourdon', což odráží jeho vášeň pro tykve (courgourdony).

Zobrazit profil